„Tak co, Losna, nebo Mažňák?“ mrkají na sebe spiklenecky delegáti o přestávce na toaletách. „Myslím, že je to jasný, ne?“ culí se funkcionář u sousedního pisoáru.
O vítězství Losny, tedy Ivana Haška nebylo pochyb už od rána. První signál přišel hned v úvodu, kdy si delegáti za předsedajícího jednání zvolili Petra Fouska, který patří do Haškova tábora.
Bývalý generální sekretář, kterého ze svazu vyhnalo současné vedení, řídil jeho derniéru. Byl to výmluvný důkaz, že se ve fotbale schyluje ke změně. Ale ne jediný.
Před polednem se k řečnickému pultíku postavil odcházející předseda Pavel Mokrý a začal bilancovat. „Mediální obraz fotbalu byl horší než skutečnost,“ vymlouval se.
Jenže pozornost mu věnoval jen málokdo. Zpočátku zhruba třetina delegátů, po půl hodině, kdy uspávací řeč končila, už skoro nikdo.
Zaplněný sál Národního domu na Smíchově tvořila zvláštní směska funkcionářů, která se může sejít jen jednou za dva roky. Na jedné straně bossové prvoligových klubů, na druhé „strejdové“ z okresů.
U stolu číslo 59, kde seděl Hašek, bylo mezitím rušno. Favorit voleb jako budoucí král přijímal delegace a udílel pokyny. Tu dorazil šéf Slavie Petr Doležal, za chvíli zase „zhrzený“ Jiří Kubíček.
Jen o čtyři židle dál seděl Luděk Vinš. Sám, stranou zájmu. I během jeho projevu na něm byla znát nervozita. Z Haška naopak sebedůvěra sálala. „Mluví k vám Ivan Hašek, chlapík z Nymburka, který miluje fotbal,“ hřměl jeho hlas sálem.
Pět minut před třetí hodinou bylo hotovo. Když předseda volební komise oznámil, že Vinš v moravské komoře získal jen sedm hlasů, nikdo už nečekal na zbylá čísla a v sále se spustil bouřlivý aplaus.
Do konce valné hromady v té chvíli zbývalo ještě sedm hodin, ale Hašek už mohl být v klidu. Svou bitvu právě vyhrál.
