ANALÝZA
Peripetie kolem uvedení hry Václava Havla Odcházení mají typicky český rozměr zabahněného domácího rybníčku. Zatímco hra se již překládá do světových jazyků a o její uvedení projevila zájem například v Británii hned dvě divadla včetně Royal Shakespeare Company ve Stratfordu a v USA tři scény, naše zlatá kaplička „dělala fóry“ tak dlouho, až došla autorovi trpělivost.
Aby taky ne. Nabídl hru (očekávanou s velkým napětím na mnoha stranách). Měl však určité podmínky, tedy především svou představu o obsazení a režii. Z divadelní historie dobře víme, že nejlépe se daří tam, kde dramatik píše s vidinou konkrétních herců. Vedení Národního divadla se jistě může ohánět složitostí souborové politiky, svou autonomií a kde čím, ale v každém případě si nechalo utéct skvělou hru, protože Odcházení je vynikající, je to vzrušující, hluboký a také zábavný text. Současné vedení ND tak přišlo o slávu, o to, že v análech divadelní historie mohlo být zapsáno „Dramatický comeback Václava Havla se uskutečnil za šéfování Michala Dočekala a ředitelování Ondřeje Černého“. Pro nového ředitele to není zrovna nejlepší start. I přesto, že je ve své funkci krátce a proklamoval, že se nechce vměšovat do divadelního provozu, jednoduše neměl dopustit, aby se ke slovu dostaly uražené ješitnosti, nepochopitelné animozity a vlastně i normální lidská neprozíravost, protože Národní mohlo mít báječný titul. Mělo po něm skočit bez výhrad. Jasnozřivější šéfové totiž vědí, že i když nejsou účastni na titulu jako tvůrci, jeho případný úspěch je i jejich úspěchem. Příliš se hazardovalo s úsilím a energií i chutí tvořit těch druhých. Například režisér David Radok, aspoň podle toho, co je známo, na přípravě inscenace už dlouho pracuje. Tahanice jsou nedůstojné i pro oba herce, případné hosty – pro Dagmar Havlovou i Jana Třísku.
V neposlední řadě Národní nechalo rozbujet lidovou tvořivost bulváru, aniž by cokoliv uvedlo na pravou míru. Muselo přece vědět, že bude ve středu zájmu a s pozicí mrtvého brouka nevystačí.
