Filozof se zamýšlí nad chováním politika: „Státník by měl odpočívat tak, jak tomu kdysi bývalo. Procházet se, špacírovat – a při tom přemýšlet. Dnes se běhá, jogguje, chodí do fitcenter. V této zvyklosti se skrývá cosi zásadního. Přesun zájmu od duše k tělu a od starosti o vnitřní vyrovnanost k fascinaci tělesností.“ Není podstatné, že tato slova byla adresována prezidentu Francie. Námitka vychází z hlubší otázky, než by se na první pohled zdálo.
Nejde o to, zda se politik má, či nemá producírovat v trenýrkách. Jde o to, zda veřejná činnost čili politika nekopíruje na počátku 3. tisíciletí všeobecně se šířící okouzlení lidským tělem. Neprožíváme dnes zásadní proměnu těla z původně díla přírody v dílo techniky a kultury? Jaké je ono nové tělo a co nám může přinést? Podávají o něm zprávu jen světové sportovní špičky? Nepatří do jeho rejstříku i stále běžnější praxe přenášení těhotenství na cizí matky, odsouvání smrti do stále vyššího věku a senioři provozující aktivity dříve spojované výhradně s mládím? Dnešní tělo, které zaplavuje televizní obrazovky, ulice měst a mořské pláže, je na hony vzdálené někdejším prométheovským představám. Nemá nic společného s tím, o čem snil Miroslav Tyrš. Není to ono zdravé tělo, v němž sídlí zdravý duch. Ani nepřipomíná ocelovost tělesného ideálu nacistů a stalinských hrdinů. Takové tělo nechávala defilovat německá filmařka Leni Riefenstahlová ve filmu Bohové stadionu a mašírovalo po moskevském Rudém náměstí. Bylo to tělo ideologické, ukované politikou. Jeho poslední varianta spatřila světlo světa v 70. letech minulého století v podání východoněmeckých atletek. Tělo 20. století – především jeho první poloviny – bylo ideologií masa, svalů a energie.
Běžím, tedy jsem
Proměna lidského těla má původ v úpadku náboženství v Evropě. Od svého zrodu razilo křesťanství zásadu nesmrtelnosti těla, jež mělo dvě tváře: Hříšnost mísící se jako jed s tělesností – počínaje lidským pádem našich biblických prarodičů – z jedné strany. A posvátnost, nedotknutelnost, chrám a oltář, jak jasně vyjadřuje příkaz Nezabiješ! na straně druhé. Náboženství chápalo tělo jako něco nedotknutelného. Křesťanství to odvozovalo mimo jiné z teze o Kristovi coby Božím vtělení.
Zákon tradice pravil, že tělo náleží církvi. Ona určovala, jak s ním zacházet. Faráři měli za úkol uplatňovat v praxi toto vlastnické právo církve na tělo každého farníka. Leč lékařská věda posléze náboženství moc nad lidským tělem odnímá. Faráře nahrazuje lékař, který svou autoritu staví na „posvátných“ textech vědy.
Přesun moci nad lidským tělem od náboženství k medicíně vytváří podmínky pro zrod nového těla. Ale dokonaná proměna by nebyla možná, pokud by společnost nepřešla od fáze užívání hmotných statků k fázi jejich spotřebovávání. Jinak řečeno, od společnosti, v níž lidé vystačí se stejným nábytkem, šatstvem, botami, a dokonce i ponožkami po celý život, ke společnosti, jež je sice společností hojnosti, leč pouze tím, že výsledky lidské práce, které v ní vznikají, jsou určeny k tomu, aby byly záhy zničeny.
Tělo 21. století je tedy především tělem, jež se stalo synonymem mé osobnosti. Naše epocha se vyznačuje takovou prostotou. Ztotožňuje „já“ a tělo. Následkem toho si máme sklon myslet: „Já jsem své tělo.“ Náruživci internetových stránek věnovaných vzájemnému poznávání, fotbalové hvězdy, stejně jako exhibicionisté ze SuperStar ztotožňují své „já“ se svým tělem. Na ženy útočí reklamní klipy na krémy proti vráskám a mužům se staví na oči zázraky viagry.
Výrok „jsem své tělo“, který se stal vodítkem pro chování našich současníků, byl kdysi stejně nemyslitelný jako nevyslovitelný. V 17. století ztotožnilo Descartesovo „cogito“ – Myslím, tedy jsem – „já“ s duší a odlišilo ho od těla. Tělo podle Descartese nemůže myslet a ještě méně může myslet jako „já“. Myšlení je výhradně aktivitou samotné duše. Od poloviny minulého století ale tělo naše „já“ pohlcuje, o čemž ostatně svědčí třeba náš obrovský zájem o sport.
Pohrdlivý tón, který projevil výše citovaný filozof vůči Sarkozyho manifestaci novodobé tělesnosti, ignoruje, co se dnes s naším tělem stalo. Filozof nepochopil sílu reklamy. Lamentace jsou zbytečné. Reklama koná velké dílo na lidské proměně, a to dvojím způsobem. Prvním je soustředění se „já“ na tělo, druhým je povznesení těla k „já“.
Nové tělo, kterým se lidstvo postupně vybavuje, naznačuje rysy budoucí společnosti. Nevytváří ji politika, jako tomu bylo ve 20. století, se sny o zrodu „nového člověka“. Vytváří ji reklama, její plakáty, její reflektory a její příkazy. Co se od těla dnes žádá, nepochází ani z náboženství, ani z politiky. Rozhoduje o tom reklama. Pokud donedávna jen naslouchala veřejnému mínění, dnes je schopna ho vytvářet.
Jít s dobou
Na základě znalostí psychologie jedince i davu,pomocísociologických šetření, obratnou hrou s obecným povědomím o dějinách a umění, obrazovými hříčkami, slovní ironií a s využitím vizuálních technologií nabízejících širokou škálu udivujících efektů a svůdných poetických zkratek si nás získává i zotročuje. Na povrch nezávazná zábava si nás podmaňuje a přichází k nám jako nezbytný rádce. Okouzleni nebo udiveni zapomínáme na to, k čemu reklama je a zůstává především určena. K povzbuzování odbytu zboží a k roztáčení spirály lidských potřeb.
Politika vytvořila v 18. století veřejný prostor. Dnes si ho reklama přivlastňuje. A politiku tlačí do druhořadé role. Stále častěji konstatujeme, že politici hrají divadlo či se snaží být zábavní, aby upoutali naši pozornost. Dostávají se do vleku reklamní logiky, v níž střízlivost a věcnost jsou šedé a nezajímavé. Procházet se a přemýšlet, to se hodilo pro Masaryka nebo Churchilla. Dnešní doba si uvykla na jiné charisma. „Jít s dobou“, neúprosný imperativ politiky, nutí naše volené zástupce svlékat se před námi do trenýrek.
O autorovi| Zdeněk Müller, pařížský dopisovatel Pátku zdmuller@wanadoo.fr
