Vždy mě překvapí, kolik lidí, kteří se živí psaním, neumí číst. Naposled Martin Fendrych. Můj minulý Archiv lze podle něj pochopit „jen jedním způsobem: StB byla organizace jako každá jiná“. „Tvrdit či naznačovat, že komunistická tajná policie nebyla zločinná organizace, může jen někdo, kdo ji nezažil a málo o ní ví. (...) Nebo taky někdo, kdo má v rodině estébáka a rád by ho omluvil.“ Po vylíčení příkoří, která StB způsobila jemu a jeho rodině, dochází Martin Fendrych k závěru, že „StB nebyla o nic lepší než SS“ (LN 14. 12.).
Kdyby Martin Fendrych můj článek skutečně četl, zjistil by, že se v něm vůbec nevyjadřuji o StB jako organizaci. Jediná věta, v níž zmiňuji StB jako instituci, je citací výroků Martina Fendrycha a Františka Nachtigalla publikovaných v Týdnu. O příslušnících StB pak píšu toto: „nešlo o žádné bestie, které sloužily ďáblovi. Skutečnost je mnohem horší. Jsou to lidé jako my ostatní.“
Označit příslušníky StB za bestie, které sloužily ďáblovi, jak činí Fendrych, je velmi laciné. Šmahem je prostě vyobcujeme z lidského rodu, a máme po problému. Nemusíme si klást obtížné otázky o motivech jejich jednání, o faktorech, které podmínily jejich vstup do represivní složky a ovlivnily jejich kariéru. Proč se z někoho stane spíše estébák a z někoho spíše disident? Proč bylo před rokem 1989 disidentů jen nepatrné množství ve srovnání s nejrůznějšími oporami režimu – estébáky, milicionáři, vojáky z povolání, stranickými funkcionáři, členy pomocné stráže Veřejné bezpečnosti?
Martin Fendrych by si měl přečíst knihu Christophera R. Browninga Obyčejní muži. Pojednává o tom, jak se z obyčejných, průměrných, „normálních“ mužů středních let z Hamburku stali v roce 1942 genocidní vrazi. Pravda, ne ze všech: asi 10 až 20 procent z nich odolalo a masového vraždění židovských mužů, žen a dětí se odmítlo účastnit. V obou případech přitom šlo o příslušníky záložního policejního praporu, vesměs otce od rodin z nižších středních vrstev, ne o žádné mladé fanatiky z SS. Při analýze motivů jednání bezmála pěti set mužů dochází Browning k velmi znepokojivým závěrům. „Každá společnost vychovává své členy k tomu, aby respektovali autoritu a podřizovali se jí... Komplexnost života a výsledná byrokratizace a specializace v každé moderní společnosti oslabuje pocit osobní odpovědnosti těch, kteří provádějí oficiální politiku... Když se za takových okolností mohli z příslušníků 101. záložního policejního praporu stát vrazi, u jaké skupiny lidí lze něco podobného vyloučit?“ Vše nasvědčuje tomu, že učinit z „obyčejných mužů“ ochotné katany nebo třeba estébáky je za určitých podmínek poměrně snadné. Nejde o historický nebo akademický problém. Zkušenost posledního století ukazuje, že těch, kteří jsou u nás ochotni sloužit jakémukoliv režimu, je většina. Proč by tomu při příštím zvratu mělo být jinak? Že nic takového nehrozí? Obávám se, že otázka není zda, ale kdy. Konec dějin je jen zbožné přání.
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
