Minulý týden předložilo ministerstvo financí veřejnosti k diskusi návrh nastavení poplatků penzijních fondů.
Objevuje se mezi nimi i varianta, ve které by byl poplatek vypočtený z objemu spravovaných prostředků snížen na minimum a správce fondu by byl odměňován poplatkem odvozeným z výše zhodnocení.
Z pohledu klienta je to asi varianta nejatraktivnější. Pokud fond dokáže moje úspory zhodnotit více, dostane vyšší odměnu, a naopak.
Tento způsob odměňování však v sobě skrývá jistá rizika. Představme si situaci, kdy se hodnota úspor jeden rok propadne a další rok vrátí na svou předchozí hodnotu. Správce fondu sice za první rok nedostane nic, ale za druhý rok si naúčtuje poplatek, protože v tomto roce vykázal fond růst. Klient přitom žádného zisku nedosáhl.
Je pravda, že se v návrhu počítá s delším sledovaným obdobím, než je jeden rok, a limitem na maximální výši poplatku odvozeným od inflace, čímž se toto riziko rozmělňuje. Existuje však ještě jedno, elegantnější řešení.
V angličtině se mu říká „high-water mark“. Jde o to, že správci fondu vzniká nárok na poplatek až ve chvíli, kdy hodnota úspor překoná své předcházející maximum.
Ve výše uvedeném případě je tedy poplatek i za druhý rok nulový, protože úspory pouze dorovnaly propad ze svého maxima. Pouze v případě, že bude hodnota úspor dále růst, vznikne správci nárok na poplatek.
Taková varianta by mohla zvýšit důvěryhodnost celého druhého pilíře v očích veřejnosti a ve svém důsledku i počet lidí, kteří do něj vstoupí.
O autorovi| PETR BITTNER, analytik Česká spořitelna
