Některé pocity jsou prostě nesdělitelné. Nelze se vcítit do Heidera Heydricha, muže, jehož otec patřil ke špičkám třetí říše, organizoval strašnou konferenci ve Wannsee („konečné řešení židovské otázky“) a půl roku působil v Praze jako krvavý protektor. Nikdo nemůže za své rodiče, ale cokoliv vstřícného Heider Heydrich učiní, lze vykládat jako pokus o relativizaci otce. Nemá to snadné, ale i když se oprostíme od všech podezření, jeho nabídku opravit zámek v Panenských Břežanech bychom měli odmítnout.
Tento stát má účty s rodinou Heydrichů už vyřízené. Ano, stát, protože oběti, pozůstalí i jejich blízcí se na to mohou dívat po svém. Ale stát – na rozkaz exilového vedení Edvarda Beneše – Reinharda Heydricha popravil. Říkáme tomu ze zvyku stále atentát, i ten skvělý film Jiřího Sequense se tak jmenuje, ale tím de facto jen přebíráme výrazivo nacistů. Nechali snad Kubiš s Gabčíkem explodovat výbušninu v davu civilistů? Ne, zastřelili na rozkaz generála SS.
Na okraj, Kubiš s Gabčíkem se stali nechtěnými sponzory Heydrichovy rodiny. Kdyby se její otec dožil konce války, byl by v Norimberku odsouzen jako zločinec. Ale jako zabitý se ocitl v šuplíku padlých a vdova po něm pobírala generálskou penzi. Bylo to správně, či špatně? To je věc názoru, ale není to účet český, nýbrž německý.
V Česku najdeme dost zchátralých staveb, na jejichž obnově se podílejí bývalí čeští Němci či jejich potomci, a budiž jim za to dík. Ale vazba rodiny Heydrichů k Česku a Panenským Břežanům se týká pouze let 1941–1945. Klidně si představíme, že by tam mohl být památník odboje, ale představa, že peníze na něj shání přes evropské orgány Heider Heydrich, je dosti divoká. Děkujeme za nabídku, ale tuhle opravu musíme zvládnout sami.
