Phil Esposito, Boby Hull, Tony Esposito... To byl zážitek. Psal se rok 1972 a kanadští profesionálové poprvé předvedli svůj hokej v Praze. Ukázali tenkrát, jak se dá vyrovnat tři vteřiny před koncem při power play (na 3:3). Jako největší osobnost zářil v jejich mužstvu Phil Esposito.
Kdekoli ve středu Prahy jste v té době mohli každý den spatřit staříka, jak postává, sleduje cvrkot a usmívá se. Nahoře mu chyběly všechny řezáky a opíral se při tom takovým legračním způsobem o hůl, jako když stojí připravený na bully. Nebylo co řešit, začali jsme mu říkat Esposito.
Dělal jsem tenkrát kulisáka v Národním a on pravidelně okolo deváté ráno postával právě u budovy. Usmíval se na nás téměř bezzubým úsměvem a sledoval, jak nakládáme kulisy do kamionu. Jednou v listopadu foukal dost silný vítr a poryv milého Phila smetl na zem. Vrhli jsme se mu na pomoc a začali ho rvát na nohy, jak nás to učili v Pionýru. K našemu překvapení nás stařík začal mlátit holí a nadávat. Tak jsme uraženě šli po svém a reptali na nevděčného dědka. Až později mi došlo, že jsme se ho ani nezeptali, jestli o pomoc vůbec stojí, a pomáhali mu za každou cenu. On prostě chtěl být samostatný i na sklonku života, přestože pajdal a čert ví, co měl ještě za problémy. A my? My jsme chtěli udělat nevyžádaný dobrý skutek. Prostě jako v Pionýru.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
