Tak jsem díky Lidovkám konečně zhlédl tuto pohádku celou. Jako dítě jsem ji totiž neviděl, protože ruské filmy se v rámci bojkotování zásadně vypínaly, a to hned při úvodních titulcích. Na tuto domácí normu si vzpomenu, když se v souvislosti s reality show hovoří o tom, že děti by byly traumatizované tím, že by jako jediné ve třídě neviděly, jak se například Regina sprchuje.
Já jsem byl traumatizovaný vším možným, třeba hrou na klavír, ale rozhodně ne tím, že jsem měl v rámci třídy řadu prvenství -neviděl jsem Mrazíka, nikdy jsem nebyl s mávátky na Prvním máji, a navíc jsem jako jediný ministroval. Prostě s touto historií exota si dokáži lehce představit, jak svým dětem zdůvodním, že i ony budou jediné ve třídě, kdo nespatří Reginino poprsí.
Heuristické návody jsou vždy jen přibližně správné, proto nepřekvapí, že v tomto případě bojkot ruské kultury nebyl namístě. Mrazík je opravdu hezká pohádka a stojí za to zapřemýšlet, proč rezonuje zrovna s českým srdcem, a třeba ruské nechává chladným.
Důvody vidím tři. Na rozdíl od jiných ruských filmů má větší spád a není rozvláčná. Stejně jako v českých pohádkách zlé postavy nejsou démonické, ale spíš komické. Třetím důvodem je absurdita. Kdyby totiž Bibli psali Češi, a ne Židé, tak by nenapsali: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ V české Bibli by stálo: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je naprosto absurdní.“ Například Nastěnka musí uplést punčochu, ale necinkat jehlicemi. Proto nepřekvapí, že se nám Mrazík líbí. Vždyť je to docela realistický film, že?
Z psychologického hlediska je Mrazík o překonání narcismu - častá diagnóza. Není divu, že se s ní i pohádky snaží vypořádat. Všimněte si, že Nastěnka rozmrzá, až když se jí Ivan omlouvá za své hulvátství. Jestliže jsou naši partneři zamrzlí, je dobré po vzoru Ivana zapřemýšlet, zda za tím nevězí naše sebestřednost.
Když porovnáme chování Nasti a Marfuši k Mrazíkovi, můžeme tušit zdroj Nastina úspěchu. Svou mírností dosahuje víc než Ivan svou silou. Slunce se vrací, květy s ní komunikují, i Mrazík by pro ni udělal první poslední.
Co naplat, zkrátka blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
***
Domácí úkol pro bystré diváky
Znáte nějakou českou hádanku, která též řeší narcismus hlavního hrdiny? Kdyby vás nic nenapadlo, tak vám napovím, že je z pera Františka Hrubína a že ji též najdete na mých webových stránkách.
Řešení z minulého dílu
Jaká zákonitost má na svědomí, že opojné utopické vize zpravidla končí katastrofou? Název této zákonitosti bohužel neznám. Pokud mě můžete poučit, budu jen rád. Každopádně půjde o zákonitost fantazie, protože se vždy jedná o představy neexistujícího světa. Teoreticky tam může být řada důvodů: Snící člověk je v napětí, závěrečná katastrofa ve fantazii pak odpovídá svalovému uvolnění, které napětí zakončuje. Též v pozadí může být strach z neznámého a podobně. Z filmů: Upír z Feratu, Ocelové město či Tajuplný ostrov atd.
Fakta o Mrazíkovi
SSSR 1964 Originální název: Morozko Režie: Alexander Rou Scénář: Nikolaj Erdman, Michail Volpin Kamera: Dmitri Surenski Hudba: Nikolaj Budaškin Hrají: Nataša Sedychová - Nastěnka Eduard Izotov - Ivan Alexandr Chvylja - Mrazík Inna Čurikovová - Marfuša Georgij Milijar - baba Jaga Pavel Pavlenko - otec Věra Altajskaja - macecha Michail Janšin - dědeček Hříbeček Anatolij Kubatskij - vůdce loupežníků Pohádku Mrazík natočil režisér Alexander Arturovič Rou (1906 - 1973), jehož původ je na „zasloužilého umělce RSFSR“ poněkud exotický. Režisérův otec byl totiž Ir Arthur Row, který přišel ještě do carského Ruska jako inženýr a založil tu rodinu. Politické události v zemi se ale vyvíjely dramatičtěji, než si irský specialista na zpracování zrna mohl představit. Během občanské války opustil zemi a vrátil se do Irska. Rodinu nechal v rozbouřené zemi docela bez prostředků, Alexandrova matka navíc těžce onemocněla. Navzdory nepříznivým okolnostem se budoucímu filmaři podařilo překlenout dobu, kdy se musel život víceméně sám. Později začal studovat a své místo našel u divadla a filmu. Zkušenosti sbíral jako asistent režie a záhy se vyprofiloval jako tvůrce filmů pro děti, po celou kariéru v jeho filmografii dominovaly pohádky. Ve stejném roce jako Mrazíka natočil například Království křivých zrcadel, pohádku inspirovanou Carrollovou Alenkou v říši divů a za zrcadlem. Už v roce 1939 natočil Rou pohádku Překrásná Vasilisa, z padesátých let je Kocour v botách, na konci šedesátých let pak natočil Krásnou Varvaru a film Ohněm, vodou a trubkami.
O autorovi| Jeroným Klimeš, psycholog
