Generální ředitel České televize Jiří Janeček pohrozil, že zveřejní honoráře umělců. Je to primitivní, ale účinný trik, který kalkuluje s jednou ohavnou národní vlastností. V závidění jsme vážně kadeti. Navíc jsou-li honoráře takové, že by se „prostému lidu“, až sezná jejich výši, vzpříčila lžíce v krku: kdopak je asi takhle nastavil, že? Kdo vytvořil ve veřejnoprávní televizi prostředí a systém, jenž permanentně (a marně) dohání komerční televize? Možné přeplácení umělců je jen jeden z projevů nezdravého milieu a zmínění by byli rovnou blázni, kdyby takových nabídek nevyužili. A pan generální je za to nyní hodlá skandalizovat? A jestlipak nám také sdělí výše platů všech svých podředitelů a manažerů, kterých je jak hadů, a co vlastně dělají, nikdo ani pořádně neví.
Když dva dělají totéž To, že se veřejnoprávní televize chová jako soukromá komerční stanice, se samozřejmě neděje jen u nás. Nejspíš jen u nás je ale možné, aby se ředitel, který takové chování zaštiťuje a podporuje, tvářil, že přeplácení umělců není jeho strategie a nemá s ní nic společného. Před čtyřmi lety se například snesla silná kritika na BBC za to, že se přetahovala s komerčními kanály o populárního baviče Johna Rosse. Kritika přišla i z vlastních řad, jeden ze zpravodajů BBC napadl vedení, že v době rozsáhlého snižování počtu pracovních míst uzavřelo s Rossem tříletou smlouvu za 18 milionů liber. Tehdy se přitom kvůli šetření rušilo přes tři sta pracovních míst ve zpravodajství a suma pro Rosse by stačila pro 200 lidí s hezkým ročním platem 30 tisíc liber. Za zvlášť odsouzeníhodné bylo označeno to, že jeden bavič dostal přednost před tím, co tvoří páteř veřejnoprávní televize. Ovšem úniky informací pokračovaly, objevila se další jména, o něž se BBC přetahovala, a výsledkem tohoto přetahování byly neméně zajímavé sumy. Vedení BBC se ovšem za tuto svou politiku postavilo a uvedlo, že publikum očekává nejlepší talenty, nikoliv však nejlevnější, a Rosse označilo za dobrou investici. V našem Kocourkově je všechno úplně obráceně, vedení ČT dělá přesně to samé, ale umělce, jež přetáhla, hodlá skandalizovat a vrhnout v plen davu. Aby byl pohoršen, jaké sumy jim přistávají na kontě.
Kam až může veřejnoprávní instituce v tomto směru zajít, toť otázka. Aco je dobrá investice a co neuvážený krok se sporným efektem? Kupodivu další paralelu najdeme v prostředí, kde se s milionovými honoráři běžně neoperuje, v divadle. Takovým rozporuplným počinem se jeví nynější dvojí hostování (v opeře i v činohře krátce za sebou) amerického režiséra Roberta Wilsona na naší první scéně. Před osmi lety byl jeho vstup do Národního divadla skutečnou událostí, vybraný titul – Janáčkův Osud – souzněl s režijní metodou, viděli jsme poprvé režiséra se světovým renomé. Sice se zpožděním, ale prosím. Čas se však nekompromisně hnul kupředu, Wilsonovi je dnes sedmdesát, režíruje pořád stejně a jeho styl je svým způsobem překonaná estetika tkvící v druhé půlce 80. let. Samozřejmě že jeho opus vykazuje profesionální kvalitu a Věc Makropulos, kterou v činohře ND uvedl, není žádný průšvih. (Ale ani bomba.) Jenže celý ten cirkus kolem Wilsona má v domácích poměrech zvláštní příchuť. Tak především vedení ND přímo neuroticky reaguje na jakýkoliv dotaz ohledně nákladů na obě inscenace, přičemž si vrabci na střeše cvrlikají o sumách v řádech desetimilionů za každý kus. Ovšem k instituci placené z veřejných financí taková tajnosnubnost nepatří, minimálně náklady by měla zveřejnit. To se však nestalo, a tak se po divadelních šatnách špitá o mistrovi a jeho svitě, kterým se platilo kdeco včetně taxíků a bydlení v Hiltonu. Atd., atd. A to všechno v době, kdy ND ohlásilo, že si musí utahovat opasky, a zrušilo některé tituly. Takže šetříme, ale draze zaplatíme tvůrce, který už dávno směr neurčuje. A proč by také měl, má svůj styl třicet let a slávu taky. Vpředu už logicky poskakují jiní střihouni, divočejší a mladší. Proč by si ale neužil to, co se mu v Praze přineslo na stříbrném podnose. Zvlášť když zlí jazykové tvrdí, že po něm už žádná zvláštní sháňka není. Že by pořád platilo, že kdo je za zenitem, konečně dorazí do Prahy? V případě Wilsona bude pravda někde uprostřed.
A je tu i další aspekt: jak známo platy a honoráře v českém divadle jsou na nízké úrovni, hostující režisér na oblasti dostane 50–60 tisíc korun za minimálně 2,5 měsíce vyčerpávající práce. Ve velkých kamenných divadlech v centrech je situace lepší, ale ne o moc. Určitě se nebudeme bavit ani o statisících, natož o milionech. A najednou docela dobře jde do Wilsona „vrazit“ částku, jejíž setinu dostane domácí režisér. Znamená to tedy, že Wilsonovu inscenaci nelze umělecky vůbec s ničím, co se děje v domácím divadle, porovnat? Asi sotva, že? Wilson měl na čtrnáct dní zablokované Stavovské divadlo a podmínky, jaké žádný režisér nedostane. To, jak se chová, vzbuzuje respekt a všichni skáčou, jak má být. Chyba těch, kteří to neumí. Wilson ale není první, kdo přišel s finančními požadavky, které jsou absurdní ve srovnání s domácími poměry. Před časem jsme v ND měli jiného amerického režiséra – Charlese Marowitze, který režíroval Havlovo Pokoušení, aniž by tušil, jaký text má v ruce. Výsledek byl tristní, ale pan režisér si (jak jinak než v poloutajení) odvezl honorář kolem tři čtvrtě milionu korun. Dětičky, pojďte si něco namalovat na „hynaisku“ Teď ovšem máme krizi, a tak je nejlepší pozvat k inscenování opery člověka, který ji nikdy nedělal. A smlouvy nastavit tak, že je nelze vypovědět. Zato jinde se dá řezat bez rozpaků. V témže čase, kdy před Wilsonem stáli všichni v řadě, chodil zkoušet do Kolowratu někdejší šéf činohry Ivan Rajmont svou inscenaci v podmínkách hodných ochotníků, neboť měla být zrušena. Nechme teď stranou, že se nepovedla. Ale mohla se vůbec za daného stavu povést? Takové zacházení s režisérem jeho úrovně je v tomto kontextu hanebné. O to horší, že není vůbec výjimečné, spíš je to pravidlem. Padnout na zem před světoznámým umělcem je sice hezké, ale nic se nemá přehánět. A to, jak Národní v čase krize šetří, je zase taková malá domácí komedie. Docela v intencích toho, co vtipně rozvedli David Prachař a Ondřej Pavelka. Podle nich je možné vedle svateb vydělávat i pořádáním rozvodů u základních kamenů. A když to rodiče zaplatí, vítána jsou i robátka, která si budou chtít něco hezkého namalovat na Hynaisovu oponu.
