Tak dlouho vybírali, až přebrali. Hlavy evropské sedmadvacítky včera došly k závěru, že za prezidenta EU by se nejvíc hodil dosavadní belgický premiér Herman Van Rompuy.
Výběru samému nechybí zábavný prvek: ačkoliv v Belgii sídlí Evropská unie se svými světoambicemi, hostitelskou zemi sužují chronické potíže s ustavováním vlád. Po posledních volbách se vinou napětí mezi Valony a Vlámy dávala dohromady několik měsíců. V zemi, kde se různé složky politického národa nejsou schopny domluvit na tom, co si budou řídit samy, přirozeně vzniká latentní politická nejistota. V tomto ohledu si nicméně Van Rompuy zřejmě příliš nepomůže. Pokud by se prezidentem unie opravdu stal, bude nutně narážet na předsedu Evropské komise Barrosa; pravděpodobná je opotřebovávací válka institucí.
Tohle v plánu nebylo. V plánu bylo, že prezident šéfa komise postupně zastíní a že unii dodá tvář pro koncert velkých hráčů světové politiky. Tony Blair, který byl ve hře do víkendu, výraznou tvář dodat mohl. Člověk s jeho sebestředností, agilností a renomé by novému úřadu asi zjednal váhu, o kterou by úřad nemusel přijít ani po jeho odchodu. Typ výraznosti, jímž disponuje Blair, není ale na starém kontinentu momentálně v oblibě. Blair se většině evropských státníků znelíbil těsným spojenectvím s Georgem Bushem.
A protože evropští státníci jsou taky jenom lidi, vyřizování starých účtů jim nakonec připadalo naléhavější než cílový stav, k němuž oficiálně směřují. Nejničivějšími protivníky „stále těsnější“ unie jsou ještě pořád eurofederalisté.
Čtěte „Nový prezident...“ na straně 7
