Michael Třeštík (63) je vzdělaný muž s velkým rozhledem. Vystudovaný architekt, internetový obchodník s uměním, redaktor, producent, dramaturg, spisovatel, vydavatel, sběratel umění. A taky manžel známé režisérky, s níž bydlí v bytě s dechberoucím výhledem na Prahu. V místnosti plné zvláštních obrazů si spolu povídáme o tématu jeho právě vydávané knížky Umění sbírat umění a pan architekt řeší malý problém: Jak se soustředit na odpovědi a zároveň mít zatažené břicho kvůli focení. Pěkný bonmot od muže, který evidentně umí stárnout.
* Je pravda, že víc sbírají muži?
Muži významně převyšovali počet sbírajících žen. Ale vyrovnává se to. Ze statistiky Klubu sběratelů vím, že před revolucí tam bylo osm procent žen – a teď je jich tam skoro čtyřicet procent. Takže je to možná jen takový genderový stereotyp, že ženy nemají ke sběratelství sklony. Pravda ale je, že v případě umění jdou muži prokazatelně víc do současnosti než ženy.
* Jinak řečeno – víc riskují?
Ano. Možná že riziko vlastně přímo vyhledávají. Je to pro ně adrenalinová záležitost.
* Když říkáte adrenalin, slyšela jsem, že jistý člověk prodal dům v Pařížské ulici, aby si do sbírky mohl koupit nějaké hodinky. Kde je ta hranice, kdy se z adrenalinového koníčka stane nemoc, něco mezi mánií, fetišismem a gamblerstvím?
Je, jako u jakékoli jiné závislosti, tam, kde to začne zasahovat do sociálních vztahů. Ale my, to jest sběratelé, jsme tuhle hranici ochotni překračovat. Já osobně jsem ji měl překročenou několikrát.
* Evidentně jste se ale, soudě podle krásného bytu, nezruinoval. Víte i o skutečném pádu na dno kvůli sbírce?
Sběratelů, kteří se zruinovali, je moc. Dva znám osobně. Ale to je krásné zruinování! Protože sice pak nemáte ty domy a ta dlouhá auta, ale na stěnách vám visí obrazy. Ta posedlost skutečně vede tak daleko, že hodnota sbírkových předmětů se člověku zdá větší než hodnota věcí, které normálně potřebujeme k životu. A pokud máte rodinu, je to problém.
* Celkem chápu, když někdo sbírá obrazy nebo designový porcelán. Ale jsou lidé, co sbírají absolutní nesmysly. Třeba hračky z kindervajíček.
Ono zpočátku se každé neobvyklé sběratelské zaměření jeví jako nesmyslné. Jenže i sbírka žárovek začne mít vypovídací hodnotu a začne být zajímavá i pro odborníky, je-li dost veliká. Teď mluvím o konkrétní slavné sbírce, jejíž majitel je dnes schopen dokumentovat celou epochu osvětlování. Sbírat staré rozpadlé dětské kočárky nebo žehličky – když jich máte pět, je to nesmysl. Ale jak jich začnete mít padesát, dokumentuje to dobu. U některých oborů kvalita vznikne až kvantitou.
* Z toho vyplývá, že správný sběratel by neměl nic vyhodit.
No právě. Ale my všichni sběratelé jsme někdy vyhodili něco, co bychom teď rádi měli zpátky.
* A není tedy poznávacím znamením řádného sběratele, že žije ve skladišti?
Jsou tací. Jenomže normální sběratel se těmi věcmi chce těšit – takže je nějak instaluje, třídí, pracuje s nimi. Ale pak jsou sběratelé, kteří prostě jen hromadí věci, zakrámovávají se. A je otázka, jestli to už není to patologické chování, mnohokrát popsané. Takoví ti staří lidé, co vytahují věci z popelnic, protože všechno se může jednou hodit.
* Provozujete internetový i kamenný obchod s uměním. Řekl byste, že se liší trh s uměním u nás a ve světě?
Ještě před několika lety se kupovaly věci třeba v Londýně a vozily se sem, protože tady se prodaly dráž. Po revoluci tu totiž vznikla jakási velká bublina, ceny starožitností vylétly strašně vysoko. Například nábytek byl děsivě přeceněný. Internet to ale vrací k normálu, protože každý, kdo si chce něco koupit, si to tam nejdřív ověří. Rozdíl je ale pořád v tom, že na západních trzích s uměním má největší podíl moderní umění. Kdežto u nás ještě před deseti lety vzali na jednu aukci Tvrdohlavé, už tehdy známé autory, a vůbec to nemělo úspěch. Dnes už si z nich něco úspěšně zařazuje do aukce prakticky každá aukční síň.
* Přibývá u nás lidí, kteří jsou ochotní investovat do umění, nebo se i do téhle oblasti promítla ekonomická krize?
Určitě jich přibývá. Krize se promítla do trhu s uměním docela zvláštně, selektivně. Nedotkla se levného špatného zboží, o to je zájem pořád, ani drahého výborného zboží. Střední část trhu ale poklesla zhruba o třicet procent.
* Co se z toho dá vyvodit?
Asi to, jaký druh lidí krize postihla. Ti velmi dobře situovaní zřejmě krizí postiženi tolik nebyli. Ale je třeba si uvědomit, že velmi dobré drahé zboží je skutečně jedinečné, není možné na něj čekat. Asi si tedy ti lidé musí odpustit jiné investice, protože tu příležitost prostě podruhé nepotkají. Kdežto u toho středně kvalitního zboží je naděje, že se třeba za pět let objeví znovu.
* Působíte také jako konzultant při investicích do umění. Je v současné době dobré do něj investovat?
Je to dobrá investice. Protože obecně lze říct, že umění, pokud je opravdu dobré, roste mírně na ceně už jenom proto, že stárne. Zatímco auto ztrácí cenu, hned jak s ním vyjedete z prodejny, umění čas pomáhá. No a pak je oblast současného umění, kde lze dosáhnout zhodnocení deseti-, dvacetii vícenásobného. Ale to už není tak snadné.
* Patříte k našim nejzkušenějším znalcům umění. Dáte na intuici, než něco koupíte?
Intuice hraje roli dokonce i v teoretických rozborech umění, i ve znalectví. Jenom je třeba, aby za sebou měla nějaký srovnávací materiál. Já sám se při svém vlastním sbírání intuicí řídím hodně. Když si vyberu autora a přijdu k němu do ateliéru, on mi ukáže nějaké obrazy. A já prostě hned vím, který je ten pravý. Pak se snažím racionálně vybírat – a stejně si odnesu ten, o kterém jsem si to myslel na začátku.
* Kolik je u nás sběratelů srovnatelných třeba s Vladimírem Železným?
Řekl bych, že desítky. Ale není těch desítek moc. I když jistě o mnoha ani nevíme.
* Ti lidé ale, až na výjimky, o svých sbírkách moc nemluví.
Je to ochrana před závistí. Nicméně po jisté době, když sbírka přeroste nějaký rámec, tak se stejně stane veřejně známou, protože kunsthistorici se to dozvědí od autorů, chodí si to půjčovat. A začne hrát roli i radost z té sbírky a touha pochlubit se s ní. Taky když máte sbírku, jako má třeba pan doktor Adam, nepochlubte se s ní! Doktor Adam je právník, který sbírá současné umění asi dvacet let. Ale to už je sbírka, která má vlastní gravitaci. Protože autoři, kteří v ní nejsou, trpí jak zvířata, sami mu nosí svá díla a prosí, aby si něco vzal a oni se dostali do toho kontextu. Co do reprezentativního postižení určitého období se s doktorem Adamem Národní galerie vůbec nemůže srovnávat.
* Říká se ale, že polovina obrazů české moderny jsou falza.
Vím, že se to říká. Polovina to asi nebude, spíš nějakých dvacet procent. A je to tragédie, protože se o tom víc mluví, než ten jev skutečně existuje.
* Koho z českých malířů to postihlo nejvíc?
Ta největší jména: Fillu, Zrzavého, to byla obrovská aféra, ale třeba i Pravoslava Kotíka. Takové zprávy pochopitelně zneklidní sběratelskou veřejnost. Protože platit veliké peníze a ještě si nebýt jistý... A jak se objeví falzum nějaké autora, v tu ránu lidi ochladnou i vůči naprosto jasným nepadělkům. Bojovat s tím je těžké, protože ono je to s těmi falzy jako s věrností: Lze dokázat nevěru, ale není možné dokázat věrnost. Prokázat, že je něco originál, nebývá snadné. V našem internetovém obchodě to ale jako velký problém necítíme, protože pro internetový prodej není typické prodávání obrazů za miliony. A falza se nejvíc týkají právě těch nejdražších věcí. U takových obrazů se v aukčních síních vždycky dělá i chemická analýza. Jenže ani to není stoprocentní, protože jsou autoři, například Chittussi, kteří se falšovali už za života. Takže chemie zjistí, že ten obraz je starý, jak má být, na správném plátně – akorát že se pořád neví, jestli je to Chittussi.
* Budu teď trochu osobnější, jestli dovolíte. Karikaturista Ivan Steiger, který sbírá historické hračky, říkal v rozhovoru pro Pátek, že míval na nákupy tajný fond, utrácel ale i z rodinného rozpočtu. Nakupoval jste vy někdy za peníze, o kterých žena nevěděla?
No, úplně až do tajných kont to není, ale... no... občas je kolem nějakého nákupu potřeba připravit půdu. Já mám štěstí, že mi moje žena důvěřuje. Akdyž už je něco na hraně a v jiné rodině by asi byl konflikt, ona to jenom tak lehce zpochybní. Což ale stačí k tomu, aby mě to rozviklalo.
* Jak u vás ta „příprava půdy“ přesně vypadá?
Dala by se použít strategie, že to jsou vlastně dobře uložené peníze. Já k tomu ale přistupuju ze sběratelského hlediska, snažím se argumentovat tím, jak si pod tím obrazem krásně užijeme. No a že se to nakonec ještě ke všemu zhodnotí, to nechávám jako takový bonus.
* Pronásledovaly vás někdy výčitky svědomí, že jste třeba mohl něco raději dopřát dětem?
To určitě. Například v třiaosmdesátém roce jsem rekonstruoval byt tady v prvním patře, kde jsme tehdy bydleli, dělal jsem tam všechno sám, boural zdi, zasekával topení. A vždycky jsme čekali, až přijde nějaká výplata, za kterou se koupí další trubky. Pak jsme si půjčili peníze na kotel ústředního topení. Helenka s dětmi byla na chalupě, já tu byl sám. A co čert nechtěl, zrovna v té době se ozval jeden sběratel, že má zajímavého Tichého. No tak jsem... za ty peníze na kotel koupil Tichého. A pak jsem chodil mezi těmi cihlami, v jednom pokojíčku jsem trošku zamet’ a tam to pověsil. Helenka přijela z chalupy, chodila po bytě, koukala, co jsem udělal: „Tobě to teda jde...“ chválila mě. A pak přišla do toho pokojíku, uviděla Tichého a zůstala stát jako opařená. „Co to je?“ zeptala se. Kotel, řekl jsem tiše a koukal do země. Chvíli nevěřícně kroutila hlavou, ale pak řekla: „Hezkej, opravdu hezkej.“
* A čím jste pak topili?
Museli jsme si znovu půjčit na kotel. Ale toho Tichého jsme si opravdu užili. Vlastně nás opustil teprve asi před třemi roky, to už byl vykoukanej, už se sem vlastně nehodil.
* Kdy v životě jste si připadal jako největší blázen?
Tak si připadám každou chvíli. Já měl ale období, kdy jsem sbíral kubistickou keramiku. A to byly opravdu strašně drahé věci a já chtěl udělat reprezentativní sbírku. Čili cokoli se objevilo, to jsem koupil. Tehdy jsem si připadal jako šílenec.
* V jakých řádech se teď pohybujeme?
V řádu hypotéky na tenhle byt. Pro někoho opravdu bohatého to nic není, ale my jsme lidi, kteří normálně vydělávají. Pro nás to bylo strašné. Pak jsem si zase neuměl představit, že bych se toho zbavil. Jenže Uměleckoprůmyslové muzeum dělalo výstavu Artělu a požádalo mě, abych udělal expozici keramiky ze své sbírky a zpracoval to pro katalog. Zabýval jsem se tím asi půl roku a najednou jsem zjistil, že už to vlastně nepotřebuju. Takže jsem to prodal a hypotéka na byt byla splacena.
* Jestli tomu dobře rozumím, sběratel se v jednom kuse souží – buď že něco nemá, nebo že na něco nemá, nebo naopak že koupil, co neměl. Kdy vlastně nastane ten stav nejvyšší blaženosti, sběratelská nirvána?
No soužíte se prakticky nepřetržitě, frustrace je tam pořád. Pak ale přijde chvíle, kdy si jdete pro obraz do ateliéru, autor vám ho opravdu prodá, krvavě se finančně vyčerpáte. Donesete ho domů – a ten obraz doma vždycky vypadá větší. Takže najednou máte pocit, že jste si přinesl víc, než jste čekal. A ještě ke všemu to voní terpentýnem, když je to teda olej. Ještě tak půl roku to voní. A to je právě ta chvíle nirvány, kdy chodíte kolem, vnímáte ho, čicháte ho a jste ve stavu nejvyššího blaha.
* Když už někdo má hodnotnou sbírku, musí mu začít zákonitě dělat starost, co se s ní stane, až on nebude.
To je ta eschatologie sbírání, nauka o posmrtném životě sbírky. Je to velice důležitá věc a většina sběratelů to podceňuje. Po pravdě řečeno to nemá dobré řešení. Protože vaše děti to svým životem vláčet nebudou. Pokud budou samy sbírat, musí sbírat něco, co oslovuje je, ne co oslovovalo tátu nebo dokonce dědu. A takové ty sny, že to zůstane vcelku, ty jsou možné jenom u výjimečných sbírek, z nichž vznikne muzeum. Ale k tomu dospějí v každé generaci tak jeden dva sběratelé. Ani dary galeriím nejsou řešení, protože co by si třeba Národní galerie počala se čtyřiceti obrazy Chittussiho?
* Takže sbírka končí se svým sběratelem?
Ano. A sběratel by to měl vědět a dát jí tu ránu z milosti sám. Sám by ji měl rozpustit.
* To je jako chytit vysněnou rybu a zase ji pustit do řeky. Budete toho jednou schopen?
Doufám, že jo. Kubistickou keramiku už jsem přece rozpustil. Ale po pravdě řečeno trochu hraju na to, že natáhnu brka první. A že to jednou vyřídí Helenka. ?
***
Takových dvacet procent obrazů české moderny jsou falza.
MICHAEL TŘEŠTÍK
? Absolvoval architekturu na ČVUT. Pracoval jako projektant, šéfredaktor, vydavatel a výtvarný kritik.
? V letech 1990–2002 vydával encyklopedické řady Who is who v ČR.
? S režisérkou Helenou Třeštíkovou jsou spolu 35 let. Mají dvě dospělé děti, syna Tomáše a dceru Hanu.
JAK ZAČÍT?
Deset rad Michaela Třeštíka pro začínající sběratele
1. Rozmyslet si, kolik mohu do sbírání investovat, a počítat s tím, že stejně budu utrácet několikanásobně víc. 2. Rozmyslet si, kolik prostoru na sbírku mám, a počítat s tím, že stejně toho budu mít nakonec mnohem víc, než se ke mně vejde. 3. Nechat sběratelské téma, aby si mě vybralo samo. 4. Nevěřit neškolenému vkusu, ale najít si někoho kompetentního, komu věřím a s kým se mohu radit. 5. Studovat literaturu, číst recenze výstav a chodit po galeriích. 6. Začínat mnohem pomaleji, než by srdce chtělo, a nerozbíhat se do stran. 7. Kupovat spíš méně dražších děl než více levných. 8. Zásadně preferovat výhodu kvality nad výhodou dobré ceny. 9. Věřit, že skutečně dobré dílo je levné, i když je drahé. 10. Naučit se zvládat ponákupní deprese.
O autorovi| Alena Plavcová, foto Jan Zatorsky, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
