Opravdoví hrdinové bez bázně a hany zůstali uvězněni v tuhých deskách dětských knížek. Nevím ale, jestli jsem je tam zanechala já, nebo jestli v tom náhodou nejedou i všichni autoři „vážné“ literatury. Několik posledních hrdinů možná přežívá ve vyhnanství nižších pater čtiva. Ale co, i tak potkávám dost postav, které mě něčím přitahují.
Paní Mooshaberovou jsem si oblíbila pro její rynglové náušnice, krásnou Klaudii z Mannova Kouzelného vrchu pro tatarské oči, jaké mám i já, a detektiva Fabia Montale z Izzova Totálního chaosu pro recept na okouna na fenyklu.
Pan Jesvel z Rozpravy o zdviži od Věry Linhartové mi zase učaroval tím, že na otázku: „Jak se máte?“ odpovídal: „Nepopiratelně.“ Výhodou hrdinů s bázní a hanou je v tom, že je můžete potkat třeba v tramvaji, jako se mi to občas poštěstí s paní Mooshaberovou. A ještě příjemnější je potkat někoho, kdo s vámi hrdinu sdílí.
Loni v zimě jsem kupříkladu na vlastní uši slyšela nejmenovaného básníka, jak na otázku: „Jak se máte?“ odpovídá po jesvelovsku: „Nepopiratelně.“
