Díky obchodu s otroky byla Velkomoravská říše v 9. století nejbohatším místem střední Evropy. O jedenáct set let později funguje v České republice něco velmi podobného.
V největší průmyslové zóně v zemi, na plzeňských Borských polích, je zaměstnáno 5 tisíc Čechů. Na každého z nich připadají tři cizinci. Respektive tři cizinci pracující legálně. Ilegálů je v Plzni podle Hospodářské komory až 17 tisíc. V dalších průmyslových zónách po celé České republice je to podobné.
Pracovní agentury jsou dnes vskutku výnosný byznys. Při absenci jakékoli kontroly a účinné legislativy zde vznikl systém, na který by byli hrdí i starověcí otrokáři. Agenturu – některé jsou výhradně české, jinde spolupracují Češi sVietnamci, Mongoly či Ukrajinci – dodávající zahraniční dělníky si může založit prakticky každý. Dnes jich u nás působí 2 350, z nich loni 1 300 nenahlásilo, kolik pracovníků do země přivedly. Nikdo tedy přesně neví, kolik cizinců – hlavně z Asie a východní Evropy – v Česku žije. Oficiální statistiky hovoří o 410 000. Dle kvalifikovaných odhadů tu ale je skoro stejně tolik pracovníků nelegálních. Stát se otrokem je v naší zemi neuvěřitelně snadné. Každý dělník, který do Česka přijede, má vízum vázané na konkrétní pracovní místo. Často mu ale agentura oznámí, že než do továrny nastoupil, bylo jeho místo obsazeno. Anebo ho agentura nastoupit do továrny nechá, ale pak milý Vietnamec či Mongol dostane, nejčastěji ve zkušební době, bez udání důvodu výpověď. Agentura tohoto člověka nahlásí úřadu práce, ten policii a policie zahájí řízení o zrušení pobytu. Pokud si zaměstnanec do té doby nestihne sehnat jiné místo, stane se nelegálem. A to je pro lidi, kteří se na českých úřadech nemají šanci domluvit, neřešitelný problém. Zvlášť když je sama agentura do ilegality popostrčí. Třeba tím, že cizince přestěhují do jiné ubytovny – ti totiž vůbec netuší, že musí nahlásit změnu adresy. Peníze gastarbeitr nemá (úspory dal za úplatek, aby dostal v Česku práci), místo taky ne, a tím pádem už ani vízum. Je v koutě a podepíše cokoli. Agentura mu milostivě sežene novou práci. Nastoupí tedy do jiné továrny, ale za úplně jiných podmínek, než slibovala práce předcházející. Nyní dře patnáct hodin denně, za méně peněz, než bylo slíbeno, a nemůže s tím nic dělat, protože by mu hrozilo udání od agentury a následné vyhoštění.
Asijským otrokům se sotva podaří poslat domů nějakou tu korunu, natož aby si ušetřili na letenku. Navíc, aby sehnali práci v Česku, zadlužili se doma. Předčasný návrat by pro ně byl obrovskou ostudou. Kolem cizinců v problémech krouží lichváři, kteří jim půjčí třeba na nájem. Úroků se už nedoplatí. Není divu, že se u pražského hlavního nádraží před pár týdny pohybovaly skupiny mongolských bezdomovců. „Takového člověka pak chytne policie a dá mu měsíc na vycestování. Nevycestuje, protože nemá peníze. Chytí ho znovu, znovu dostane zákaz. Nakonec skončí ve vyhošťovací vazbě a odtud ho za peníze českého státu eskortují na letiště,“ říká předseda Společnosti přátel Mongolska Jiří Šíma. Se svou perfektní znalostí mongolštiny je prakticky jediný, na koho se mohou obrátit. Mongolové mu vyprávějí své pohnuté osudy a žádají o pomoc, ale policii to nezajímá. Z jejího hlediska je vše podle zákonů. Pan Šíma je už zoufalý: „Pořád to někam píšu, ale každému je to úplně jedno.“ Jeho kolega Marcel Winter, pro změnu předseda Českovietnamské společnosti, hovoří stejně.
A stovky Ukrajinců, Bulharů a Rumunů jakbysmet. Nikdo ale neposlouchá. Podle pražských městských strážníků, kteří nám bezprizorné Mongoly pomáhali hledat, například pravidelně v pět ráno přijíždí vlak z Moskvy plný Mongolů, které si během půlhodiny doslova rozebere mafie. Strážníci to vědí, mohou ale leda krčit rameny.
Přehled o cizincích vlastně nikdo nemá. Gastarbeitr je evidován v místě sídla agentury, která ho má zaměstnat. Miloslav Zeman, předseda Okresní hospodářské komory Plzeňska, popisuje, jak v Plzni působí agentury, které sídlí například v Ostravě. Ostravský úřad práce by od nich měl dostávat informace, kde kdo z jejich klientů pracoval. Agentury si ale s doklady dělají, co se jim zlíbí, a ostravští úředníci si je do Plzně ověřovat nejezdí. Obvyklá praxe agentury je, že na úřad nahlásí 50 cizinců, ale přitom jich z Mongolska či Vietnamu přiveze desetkrát tolik. 450 lidí je bez povolení a nikdo to nezjistí. Všichni totiž používají pasy 50 krajanů, kteří mají doklady v pořádku. A u Vietnamců úředník sotva pozná, že jde o někoho jiného.
Proč nekontrolují cizince samotní majitelé továren? Protože jim tento stav vyhovuje, ušetří na daních i pojištění. „Jsou to často absurdní scény,“ říká Miloslav Zeman. „Když úřady vyžadují v továrnách doklad o prověrce bezpečnosti práce, její vedení řekne: To jsou zaměstnanci agentury, potvrzení mají tam. Agentura se ale klidně mezitím přejmenovala nebo papírově změnila majitele, případně prohlásí: My jsme ho před 14 dny propustili, on už u nás nedělá a na to pracoviště se šel asi vloupat. Všichni od něj dají ruce pryč.“
Na otrokářském systému tratí i daňoví poplatníci. „Celé to agenturní zaměstnávání je jeden velký podvod, obcházení zákoníku práce,“ doplňuje právník Pavel Čižinský z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. „Firma vás nezaměstná přímo, ani když si to místo sami najdete. Musíte podepsat smlouvu s agenturou, s níž spolupracuje. Mezi zaměstnancem a firmou tak není žádný právní vztah.“ Problém se přitom již dávno netýká pouze cizinců, na kterých byl systém „vyvinut“.
Na stejném principu jako agentury fungují totiž i takzvaná družstva. „To je švarcsystém jak vyšitej. Vy se můžete domluvit se dvěma ukrajinskými společníky, to na založení stačí, a když přijede nějaký Ukrajinec za prací, vstoupí jako podnikatel do vašeho družstva, které prodává jeho hodinu firmě. Ten člověk by si měl sám platit pojištění, ale neplatí,“ říká Miloslav Zeman.
Vezměme si jen, že cizinci dluží plzeňské fakultní nemocnici za ošetření už přes 5 milionů korun. Zaměstnanec takové montovny sice maká i 15 hodin denně, ale na ruku dostane pár tisíc. Agentura, která továrně prodává jeho práci, mu totiž z platu ještě leccos strhne. Běžná je taxa sedm a půl tisíce korun za ubytování. Pokoj se sedmi spolubydlícími na strašidelné ubytovně tak stojí stejně jako pronajmutí garsonky v Praze. Výplata takovému nebožákovi stačí tak tak na přežití. A když onemocní nebo se mu kvůli nepozornosti pramenící z chronické únavy stane úraz, je vyřízený.
„Je to kombinace absurdního zákona, přetížených, laxních a neschopných úředníků a mafiánů,“ říká Pavel Čižinský, na jehož poradnu se obrací čím dál víc Asiatů. Třeba ti od agentury SKIF, která vlastně ani žádnou práci nesháněla. ZMongolska prostě jen přivezla lidi, kteří jí zaplatili 1 500 dolarů. Lidé z agentury je odvezli do ubytovny a tam je nechali vlastnímu osudu. Mongolům se mezitím (možná pomocí jiné vypečené agentury) podařilo sehnat práci jinou, ale to už kvůli diskriminačnímu paragrafu, že je vízum vázané na jedno konkrétní pracovní místo, spadli do nelegality. A to je ještě agentura SKIF po půl roce udala za to, že nenastoupili na původní místo. Co na tom, že žádné neexistovalo. Jednalo se přitom až o tři tisíce lidí.
Hanojská spojka
Podle Pavla Čižinského kladou úředníci důraz hlavně na to, aby splnili předpisy, a udělají vše pro to, aby si odseděli své a měli klid. Když si jednou stěžoval na inspektorátu práce, odpověděli mu zhruba toto: My tu kontrolu tedy provedeme, ale nesmíme od agentur vyžadovat žádné doklady, a i kdybychom mohli, nesmíme je zpochybňovat – to, co nám dají, je pro nás berná mince.
Pavel Čižinský soudí, že za přístupem úřadů je, byť podvědomá, xenofobie a přesvědčení, že cizinci by to tu neměli mít snadné. Ano, vždyť ten „šikmoočko“ není plnohodnotný člověk, nemůže dát ani výpověď. Pokud se mu práce nelíbí, má smůlu. Makej, nebo tě vyhodíme a následně udáme.
Podívejme se teď ale na začátek otrokářského řetězce. Na zkorumpované úředníky českých ambasád. Ve vietnamské Hanoji se před naší ambasádou linula fronta žadatelů o pracovní vízum, kde se stálo ve dne v noci. Vietnamští mafiáni zde přímo před zraky úředníků kráčejících do práce nabízeli za 1 500 dolarů urychlení vyřízení víza. O této praxi informovala vietnamská média. Ambasádu kritizoval také ombudsman Otakar Motejl. Pracovníci velvyslanectví totiž sepisují záznam o pohovoru, který zájemce o vízum absolvoval, a ten pak zasílají cizinecké policii, jež o udělení či zamítnutí víza rozhodne. Protokol ovšem žadatel nevidí, záleží jen na úředníkovi, co tam napíše. Dostalli od mafiánů úplatek, dobře ví, co napsat.
Pod sílícím tlakem česká strana systém změnila. Zřídila takzvané callcentrum, kde se zájemce musí objednat, a fronty před ambasádou zmizely. Má to háček. Na callcentrum se prakticky nedá dovolat. Ze zhruba 3 000 lidí, kteří chtěli podat žádost o pracovní vízum po zavedení linky, nedostal podle údajů Asociace vietnamských personálních agentur vízum vůbec nikdo. Žadatelé tam denně neúspěšně volají, takže nemohou získat termín pohovoru. Výsledek změny je jediný: cena za úplatek stoupla až k 2 700 dolarům, jak zjistili reportéři největšího vietnamského deníku Lao Dong.
Úplatky vedou k tomu, že kvalifikovaní dělníci, kteří ale úplatek nedají, se k nám nedostanou, avšak kdokoliv jiný, kdo bokem zaplatí, ano. Česko dělníky potřebuje jako sůl, v ekonomice je nutné obsadit asi 100 tisíc míst v továrnách nebo ve stavebnictví. České podniky posílají do Vietnamu „poptávací dopisy“, kde říkají, kolik jakých dělníků potřebují a jaké pracovní a mzdové podmínky jim nabízejí. Vietnamská vláda začala dělat vše pro to, aby nám je dodala. Uskuteční výběrové řízení, pracovníky vybere a uzavře s českým podnikem smlouvu. Jednoduchý nástroj, díky kterému by se vědělo naprosto přesně, kdo do Česka jede. Vietnam takto vybral 3 000 lidí, z nichž se ale nikdo do Česka nedostal. Přesto sem proudí tisíce dalších Vietnamců. Tito, často nekvalifikovaní, někdy dokonce i kriminálníci, totiž nepřicházejí na vízum pracovní, ale podnikatelské. Dávají agenturám úplatky, které odpovídají i třiceti vietnamským platům, a nevědí, že po příletu do Prahy se z nich brzy stanou otroci.
Marcel Winter založil projekt Vzájemná pomoc, jenž má českým podnikům zajistit kvalifikované dělníky z Vietnamu. Teď se rozčiluje: „109 svářečů přezkoušených českým komisařem přímo v Hanoji čeká na víza marně už čtyři měsíce. Na linku callcentra se za tu dobu dovolali čtyři.“ A ti dopadli vskutku kafkovsky. Po čtyřech měsících čekání a úspěšně zvládnutém pohovoru se dostavili na ambasádu pro výsledek, do pasu však dostali razítko, které pouze potvrzuje, že si podali žádost. Bez jakéhokoli vysvětlení, co bude dál. Je tedy jasné, že je linka úmyslně vyřazena z provozu.
Přezkoušení svářeči se do Česka nedostanou, přesto jen v září přibylo pouze v Plzni několik set Vietnamců. Všichni na podnikatelské vízum. „Tito žadatelé jsou ochotni tolik peněz zaplatit, aby mohli odcestovat. Hodně českých podniků je kvůli tomu, že příliš dlouho čeká na pracovníky s pracovními vízy, nuceno přijímat lidi s vízy na podnikání,“ řekl Nguyen Luong Trao, předseda Asociace vietnamských personálních agentur vyvážejících pracovníky do zahraničí.
Jeho slova potvrzuje řada českých firem. Brněnský advokát Marek Sedlák Pražskému deníku řekl: „Měli jsme skupinu 17 klientů, na ambasádě řekli, že vezmou jen polovinu. Tak jsme je náhodně vybrali. Ti ostatní se rozhodli podat žádost přes prostředníka za úplatek. A vízum dostali. Naopak všichni, co podali žádost bez úplatku, měli stanovisko ,nedoporučuje se‘.“ Exministr vnitra František Bublan přiznal, že české ambasády v Hanoji, mongolském Ulánbátaru a ukrajinském Kyjevě (tedy zemí, odkud k nám proudí nejvíc lidí) už roky sledují zpravodajské služby: „Přicházely informace, že na některých zastupitelských úřadech dochází k velké korupci.“ Tak jak to, že nikdo nesedí?
Do českých továren se tedy nedostávají kvalifikovaní pracovníci, zato jistý Duong Duc Thinh neměl s vízem problém. Česká policie po něm teď na základě mezinárodního zatykače už rok bezvýsledně pátrá. Duong byl ve Vietnamu totiž odsouzen za závažný trestný čin na 10 let a vyhýbal se nástupu trestu, informace o případu byly ve všech vietnamských novinách i v televizi. Duong rychle získal vízum do Česka, a to na falešný pas se jménem Le Thanh Son, na který získal i několik živnostenských listů.
Letos v červnu se situace stala již neúnosnou a Ministerstvo práce, sociálních věcí a pro válečné invalidy Vietnamské republiky zastavilo proces vybírání pracovníků do České republiky. Českou stranu to nechalo v naprostém klidu, ministerstvo zahraničí prý o věci tuší pouze z médií. Nový velvyslanec v Hanoji ale o kroku vietnamské strany ví, už se k němu vyjadřoval v tisku.
Až do hořkého konce
Vše bohužel nasvědčuje tomu, že se nejedná jen o obvyklou aroganci vůči cizincům, ale že se u nás ve velkém vydělává na obchodu s lidmi.
Pozastavení vybírání pracovníků do Česka vietnamskou stranou jenom nahrálo vietnamským mafiánům a českým úředníkům, kteří s nimi spolupracují. Každému Vietnamci je zřejmé, že bez úplatku nemá šanci se k nám za prací dostat.
Úplně stejně prosperují mafiáni na českých ambasádách na Ukrajině či v Mongolsku. Mongolská mafie vyplňuje před ambasádou v Ulánbátaru rovnou i zdravotní potvrzení. „Na první pohled je poznat, že je to zfalšované. Jak to, že to čeští úředníci mohou uznat?“ ptá se předseda Společnosti přátel Mongolska Jiří Šíma. V Pardubicích či v Plzni se už u některých Mongolů objevily případy otevřené tuberkulózy. Přesto od nového roku nebudou u žadatelů vyžadovány zdravotní prohlídky.
Podle zatím neoficiálního návrhu se připravované zelené karty, které mají situaci kolem gastarbeitrů zlepšit, nemají týkat Vietnamu, Mongolska ani Ukrajiny. Tedy právě třech zemí, ze kterých k nám proudí nejvíc lidí. K čemu pak zelené karty budou?
Vedle zotročování desítek tisíc lidí, daňových úniků, velkých personálních problémů českých podniků a mezinárodní ostudy tak otrokářský systém připravuje další časovanou bombu. Co budeme za pár let se všemi těmi zbídačenými lidmi bez dokladů dělat?
O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
