Což takhle uspořádat konferenci k výstavě Česká malba generace 80. let v brněnské Wannieck Gallery?“ vyzval mě v e-mailu Jiří David. Má pravdu. Výstava je to objevná, Jen mne trápilo její omezení na malbu, protože jestli bylo něco pro umění 80. let typické, tak prolínání médií. S čím bych mohl na případné konferenci vystoupit?
V duchu jsem se procházel výstavou a listoval katalogem. Vrátilo mne to do atmosféry polooficiálních výstav. Dokumentární fotografie, na kterých jsou zachyceni jejich tehdejší účastníci, ukazují víc, než jak slavní malíři za čtvrt století zestárli. Je tu spousta neznámých tváří, u kterých byl rád věděl, komu patří. Tvoří ještě? A pak je tu kategorie osob, jež je na aktuální výstavě zastoupena jen jedním exemplářem: ženy. Pózují na fotografiích, protože to byly přítelkyně umělců, nebo také vystavovaly? Ve Wannieck Gallery je mezi 23 muži zastoupena jen Margita Titlová. Argumentem pro podobný nepoměr může být, že práce žen nedosahují kvalit jejich mužských protějšků. Ano, projev žen byl jiný, ale to je na něm právě to zajímavé. Svou cestu si našla Martina Riedlbauchová, mimo kontext české malby se rozvíjí dílo Kateřiny Štenclové. Originální projev na poli instalace vytvořila Erika Bornová. Nejsme tady svědky ukázkového vytěsňování genderové, ale i estetické jinakosti?
Ženy před rokem 1989 důležitým způsobem posouvaly postmodernu do dalších oblastí vizuální kultury: Tereza Kučerová do filmu, Katarina Kissoczyová do scénografie, Simona Rybáková a Eva Vejražková do práce s textilem. Některé se ztratily ve světě. Malířka Magdalena Rajnišová žije v Kanadě, sochařka Marie Suchánková ve Švýcarsku. Mnoho z nich se umění už nevěnuje.
Nebudou-li na podobných bilančních výstavách ženy zmiňovány, opravdu se z nich stanou bezejmenné postavy stojící na fotografiích ve stínu mužů. Bude pak třeba čekat na nějakou další generaci diváků, která v jejich díle objeví to, co v něm my sami ještě nevidíme.
