Čtvrtek 18. července 2024, svátek má Drahomíra
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Jak se zachránit z buržoazní nudy?

Česko

Slovinský myslitel Slavoj Žižek navrhuje revoluční teror

V Tak pravil Zarathustra znázorňuje Nietzsche nebezpečí doby, která si vepsala do štítu posvátnost života a rovnost práv, v obrazu „posledního člověka“: sebestředného jednotlivce, který se cítí nejlépe v teple davu a věnuje všechnu svou energii na co nejpohodlnější přežívání. Odvrácenou stranou liberálního humanismu, jenž chce každému předem zajistit právo na život a štěstí, je úpadek lidí na úroveň živočichů, kteří neznají vyšší cíl než prodlužování fyzické existence a vyhýbání se strastem.

Nevolnost z liberální civilizace Právě tímto obrazem uvozuje Slavoj Žižek analýzu současné „post-politické bio-politiky“, kterou podává ve své poslední knize: „post-politická je politika, která tvrdí, že opustila staré ideologické zápasy a místo nich se soustřeďuje na expertní management a správu, zatímco,bio-politika‘ považuje za svůj primární cíl zajišťovat bezpečí a blahobyt lidských životů.“ (Violence, s. 34) Obrana práv jednotlivců i menšin, na niž jsou zaměřeny antidiskriminační zákonodárství a multikulturalismus, přitom implicitně redukuje člověka na bytost zranitelnou obtěžováním, ústrky či útoky druhých. Lidé jsou buďto potenciálními oběťmi agrese, nebo jejími potenciálními pachateli.

Liberální „politika strachu“ se jim ve skluzu do těchto poloh snaží zabránit preventivním odstraněním třecích ploch: sociální interakce má být zbavena násilí, ať již fyzického, nebo slovního. Konflikty mají být vyloučeny tím, že se lidé – navzdory odlišné barvě pleti, náboženskému vyznání či životnímu způsobu – navzájem uznají jako rovní a hodní respektu. Prostřednictvím převýchovy se naučí tolerovat jeden druhého a řešit své případné spory dialogem a konzultací s experty, nikoliv násilím.

Nietzsche nebyl prvním západním vzdělancem, v němž představa liberální civilizace „posledních lidí“ vyvolávala existenciální nevolnost, a Žižek nebude posledním. Nevolnost je přitom o to intenzivnější, že většina těchto intelektuálů patří ke střednímu stavu, jenž se stal hlavním nositelem tohoto ideálu. Nenávist k maloburžoazním ctnostem maximalizace užitku, zdvořilosti, vzájemného uznání a nenásilného dialogu je tedy o to palčivější, že jde o třídní sebenenávist. Podle Žižka je dnes střední třída „ztělesněnou lží“, neboť její postpolitická ideologie a praxe překrývá a vytěsňuje třídní boj mezi „bohatými korporacemi“ na straně jedné a „chudými vyloučenými imigranty a příslušníky ghett na straně druhé“ (Nepolapitelný subjekt, s. 199).

Dvě křídla antiliberální revolty Příslušníkům této „ztělesněné lži“, kteří nerezignovali na „život v pravdě“, nezbývá než přeběhnout k těm, kteří spolu s touto třídou chtějí zrušit i řád, jenž si dal do štítu její hodnoty. V posledních dvou stoletích hlásali zničení liberálního řádu dvě hnutí: krajní pravice evokovala proti buržoazní maximalizaci užitku aristokratický smysl pro čest (byť to již nebyla čest šlechtického stavu, ale národa nebo rasy), krajní levice zase dělnickou hrdost na tvorbu hmotných statků. Proti přeintelektualizovanému a užvaněnému buržoovi stavěla reakční i revoluční křídla moderní politiky člověka činu, ať již se realizoval v násilném boji, nebo fyzické práci (např. Mluvil tu někdo ..., s. 130–131).

Lepší papež než dalajlama Již ve dvacátých letech minulého století poukázal Carl Schmitt ke konvergenci obou protiliberálních křídel evropské politiky v oslavě konceptu diktátora či diktatury, v nichž se bezprostředně realizuje suverénní vůle (vůdce, národa, třídy), která transcenduje strasti a slasti sebestředných jednotlivců. Rozhodnutí a činy takové vůle nelze podepřít důvody ani vyvodit z příčin, neboť představují radikální přerušení důvodových a příčinných řetězců. Zatímco probírání se těmito řetězci, v němž se realizuje buržoazní jednotlivec, je z definice nenásilné, neboť předpokládá, že všichni rozumní lidé se prostřednictvím dialogu mohou shodnout na tom, co dělat, pak jednání v silném smyslu slova s sebou nutně nese násilí: nemá-li akt suverénní vůle k dispozici žádné ospravedlňující důvody, jimiž by mohl být vysvětlen a obhájen, pak jediným možným způsobem jeho obhajoby je jeho násilné prosazení proti odpůrcům.

Žižkův odpor k liberálnímu ideálu multikulturní tolerance a dialogu a inkluze menšin potvrzuje Schmittův náhled o podstatné podobnosti reakční a revoluční kritiky liberalismu: podobně jako současní pravicoví kritikové multikulturalismu ho také Žižek spojuje s postmoderním relativismem, jenž je jménem uznání druhého schopen se smířit s jakýmkoliv zlem. Odtud jeho obhajoba předmoderního autoritářství symbolizovaného papežem proti postmodernímu pluralismu symbolizovanému dalajlamou. Toho může následovat „kdokoliv..., aniž by se vzdal svého hrabivého promiskuitního životního stylu... Papež nám naopak připomíná, že existuje cena, kterou musíme zaplatit za náležitý etický postoj – je to právě jeho tvrdošíjné lpění na ‚starých hodnotách‘..., co z něj dělá autentickou etickou postavu.“ (Tamtéž, s. 178–179).

V této nesmlouvavé realizaci vlastního přesvědčení – jakkoliv se jeho důsledky mohou útlocitnému liberálovi zdát antihumánní – se reakcionář shodne s revolucionářem: jakmile se jeden nebo druhý dostane k moci, nebojí se zaplatit za své „náležité etické postoje“ „cenu“ v podob,krutých‘ politických opatření“ (Podkova nade dveřmi, s. 168).

Spásné násilí?

Ačkoliv obhajobu revoluce a koncept diktatury proletariátu najdeme již u Marxe, chybí u něj vazba na autentické rozhodnutí suverénní vůle. V šedesátých letech minulého století ve své kritice tehdejší levice Hannah Arendtová připomněla, že její glorifikace očistného revolučního násilí jako účelu o sobě šla proti Marxově koncepci, podle níž měla revoluční politika nanejvýš urychlovat řešení rozporů, které generoval kapitalistický výrobní systém. Z tohoto hlediska mělo u Marxe násilí a donucení vždy podřadnou a úzce instrumentální funkci.

Žižkova obhajoba revolučního teroru navazuje právě na proudy šedesátých let kritizované Arendtovou. Ty kráčely ve stopách ideologa revolučního syndikalismu přelomu 19. a 20. století Georges Sorela a maďarského komunisty György Lukácse, když doplňovaly Marxův determinismus voluntarismem nietzschovské a bergsonovské filozofie života. Konstitutivním rámcem této filozofie byl právě protiklad mezi reprezentací světa rozumem a tvorbou světa činnou vůlí. Schmitt odhalil teologický kořen této vůle v ideji Boha tvořícího ex nihilo. Vztah Žižka ke Schmittovi je zřejmě zprostředkovaný přes některé současné levicové myslitele v čele s Ernestem Laclauem a Chantal Mouffe (srv. Nepolapitelný subjekt, s. 183). Bezprostředně však čerpá ze slavného textu Waltera Benjamina Ke kritice násilí (1921), v němž Benjamin s odkazem na Schmitta a Sorela dochází k odlišení dvou typů revolučního násilí: „mytického“ a „božského“ – první má být prostředkem nastolení nového pořádku a nové moci, druhé míří za každý pořádek a každou moc.

Asimilovaný Žid Benjamin propojuje marxistický koncept revoluce s židovským mesianismem – akty revolučního násilí nám mají otevírat vrátka radikálně jiného světa. V závěrečné kapitole své poslední knihy, nazvané příznačně „Božské násilí“, Žižek přisuzuje tuto spásnou dimenzi jakobínskému teroru v režii Robespierrově a bolševickému teroru v režii Leninově, které dává do protikladu s Dantonovým a Stalinovým pojetím teroru jako nástroje upevnění nové moci a nového pořádku. Past univerzitního blahobytu Místo k Marxovi se tedy Žižek vrací k Leninovi: byl to právě voluntarismus bolševiků – jejich rozhodnutí nastolit diktaturu proletariátu nehledě na absenci objektivních podmínek, k níž poukazovali marxovsky determinističtí menševici – spolu s jejich ochotou pošpinit si ruce krví, které dnes podle něj zoufale schází západní levici. Žižek však nemůže popřít ani svůj dluh Marxovi. Vždyť maloburžoazní intelektuál se neobejde bez spojení se sociální silou, která je svým postavením předurčena k tomu, aby byla hlavním nositelem spásy z nudy a malosti jeho existence. Touto silou jsou proletáři – ti, kteří představují nutnou složku společnosti a zároveň element, který v ní nemá žádné místo. Právě toto vyloučení proletářů mimo celek – to, že nezaujímají žádnou legitimní partikulární pozici uvnitř něj – z nich činí ideální nositele zájmu celku – tedy zájmu na všelidské emancipaci.

Ve slavné pasáži z Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva (1844) mluví Marx o tom, že podmínkou revolučního překonání dosavadní sociální praxe i filozofické teorie je jejich vzájemné propojení, v němž se filozofie stane intelektuálním orgánem revolučního dělnického hnutí. Je příznačné, že Marx podal sociologické zdůvodnění předurčenosti proletářů k prosazování univerzálního zájmu a nijak se nezabýval specifickou sociální situací, která k obhajobě takového zájmu předurčuje maloburžoazní intelektuály.

Ve své pronikavé kritice stalinismu ukazuje Žižek zvrhlou podobu spojení dělnického hnutí a intelektuálů v praxi státostrany, v níž vládne nomenklatura (původně složená převážně z intelektuálů) jménem proletářů. Na druhé straně obhajuje Leninovo pojetí strany jako předvoje dělnické třídy, aniž by podal přesvědčivé argumenty, že se nemusela zvrhnout v tuto nomenklaturní diktaturu. Neukazuje ani, kde bychom dnes měli hledat onu revolučně naladěnou třídu proletářů. Ne že by jeho knihy neoplývaly poukazy k vykořisťovaným a vylučovaným prvního i třetího světa, ale chybí jakýkoliv doklad o tom, že by mezi nimi probíhal sjednocující proces podobný tomu, který probíhal mezi evropským dělnictvem v polovině 19. století a bez nějž by Marx nemohl formulovat svou myšlenku propojení teorie a praxe. Vyvstává tak otázka, zdali tím skutečným a jediným nositelem spásné revoluce není v současných podmínkách maloburžoazní intelektuál sám.

Mezi budapešťskými žáky Lukácse z padesátých a šedesátých let se traduje názor, že kdyby se Lukácsovi podařilo získat místo na některé z německých univerzit, nikdy by se nestal komunistou a jedním z komisařů maďarské Republiky rad Bély Kuna. I v tom spočívá rozdíl mezi dneškem a revoluční dobou první půle minulého století: Žižkova akademická popularita ve Spojených státech je tak obrovská, že si stěží lze představit, co by ho mohlo přimět zaměnit akademickou dráhu za kariéru profesionálního revolucionáře. Jak Žižek sám na jednom místě uznává (Podkova nade dveřmi, s. 93), radikální intelektuálové jsou dnes až příliš ukolébáni pohodlným životem, který jim nabízejí západní univerzity, než aby si skutečně přáli násilnou revoluci, kterou někteří z nich vzývají ve svých spisech. Teror jako opium Žižkovo dílo se není s to vyhnout rozporům, které lze použít proti němu samému. Dříve než přistoupil ke glorifikaci násilí jakobínů, charakterizoval ho v jiné knize jako kompenzační výraz jejich neschopnosti revolucionizovat socio-ekonomickou základnu nerovnosti a bídy tehdejší Francie (Mluvil tady někdo..., s. 136–137). Ani jeho rétorické bouchání do stolu a evokace zdí, k nimž je třeba postavit nepřátele vykořisťovaných a vylučovaných, nemusí být jen výrazem jeho maloburžoazní sebenenávisti. Může také plynout z jeho intelektuální a politické bezradnosti tváří v tvář nerovnosti a bídě, které plodí současný globální kapitalismus.

***

Pavel Barša přednáší na Ústavu politologie FF UK a Anglo-americké vysoké škole a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

Bibliografie

Violence

Slavoj Žižek.

Six Sideways Reflections, Profile Books,

London, 2009, 217 s

Podkova nade dveřmi

Slavoj Žižek, .

Výbor z textů, VVP AVU,

Praha 2009, 220 s

Nepolapitelný subjekt

Slavoj Žižek

Chybějící střed politické ontologie,

L. Marek, Chomutov 2007, 440 s

Mluvil tu někdo

o totalitarismu?

Slavoj Žižek,

Tranzit, Praha 2007, 274 s

Žižek sám uznává, že radikální intelektuálové jsou dnes až příliš ukolébáni pohodlným životem, který jim nabízejí západní univerzity, než aby si skutečně přáli násilnou revoluci, kterou vzývají ve svých spisech.

O autorovi| Pavel Barša, politolog

Autor:

Sex je jako chipsy. Chcete ho, dáte si ho a akorát vás bolí břicho
Sex je jako chipsy. Chcete ho, dáte si ho a akorát vás bolí břicho

Alespoň to říká Marek Cinko, sochař, který prošel různými profesemi. Byl počítačovým grafikem, prodavačem, tesařem a tantra masérem. Právě při...