Dětství se dvěma maminkami, dvěma tatínky, čtyřmi babičkami a třemi dědečky – tedy to, co dnes prožívá čím dál tím víc dětí – prožil i dnes už dávno dospělý Jakub Němec, který pracuje jako novinář. Jeho biologičtí rodiče se rozvedli, když mu byl rok a půl. Oba si pak našli nové partnery a Kubovi se narodil nevlastní bratr a dvě nevlastní sestry. Vytvořili tak typickou „záplatovanou rodinu“, což je termín, který u nás sice ještě oficiálně neexistuje, dá se ale předpokládat, že se ujme stejně rychle jako v anglicky mluvících zemích označení „patchwork family“.
„Jako dítě jsem žil s mámou a nevlastním tátou, k tátovi jsem chodil jednou týdně a trávil jsem s ním každý druhý víkend a část prázdnin,“ vzpomíná. Nejvíc ho tehdy štvalo, že kontakt s vlastním otcem nařizoval soudem stanovený harmonogram, a tak za ním musel i v době, kdy by si radši hrál venku s kamarády. Měl ale štěstí v tom, že se jeho rodiče a jejich noví partneři dokázali vzájemně respektovat, a tak prožil spokojené dětství. „Moji rodiče spolu nikdy neválčili, dokázali se rozumně domluvit a hlavně na mě brali ohled. Když mi bylo čtrnáct, tak se povinný harmonogram rozplynul jak pára nad hrncem a já začal tátu navštěvovat, když jsem to sám uznal za vhodné,“ dodává Jakub Němec.
Život ve dvou rodinách prý přinášel i své výhody: užíval si dvojnásobné množství vánočních dárků i větší péči rodičů. Vzhledem k tomu, že si jej pravidelně „půjčovali“, měli chuť i čas se mu věnovat a on nijak netrpěl. „Není vůbec špatné mít čtyři babičky a tři dědečky,“ směje se.
Rodina na druhý pokus Do podobné vztahově náročné situace jako Jakub Němec se dostávají tisíce dětí. Rodiny na druhý, třetí či další pokus nejsou žádnou vzácností. „Statistiky o těchto rodinách v současnosti ještě nejsou k dispozici, lze ale předpokládat, že jejich počet roste vzhledem k vysokému počtu rozvodů a nárůstu dětí narozených mimo manželství,“ popisuje Hana Maříková, socioložka působící v Sociologickém ústavu Akademie věd. Stále častěji spolu žijí lidé, kteří si do nového vztahu přivedli své děti. Vznikají tak zajímavé propletence mezi původními a novými příbuznými. Vtipné situace z kdysi velmi populárního amerického rodinného seriálu Krok za krokem, mapujícího soužití nevlastních rodičů a sourozenců, zažívá mnoho českých rodin každý den. Až na to, že skutečný život není vždy tak zábavný jako televizní seriál.
Pravděpodobnost, že zrovna vaše manželství (ne)vydrží, je zhruba půl na půl. Už několik let v Česku platí, že se každé druhé manželství rozvádí. Pokud vůbec na manželství dojde – mnoho párů se totiž vůbec nevezme a žije spolu „na psí knížku“. Počet uzavřených sňatků tak rok od roku klesá. Naopak roste počet dětí, které se narodí mimo manželství. Z údajů Českého statistického úřadů vyplývá, že jich v roce 2008 bylo téměř 40 %. Ve světle statistik je pak zřejmé, že se stále více Čechů a Češek pouští do partnerského a rodinného soužití na několikátý pokus.
Česko se nijak neliší od jiných zemí vyspělého světa. To, co si představujeme pod pojmem tradiční rodina, se rozpadá přibližně stejně ve Francii a v Německu jako v Česku. Všude se proměňují formy rodinného soužití a stále častěji spolu žijí lidé, aniž by nutně byli příbuzní. Navíc roste společenská tolerance k rozvodům, a tak tito partneři nejsou na trhu vztahů handicapováni. Negativní zkušenost z předchozího vztahu někdy naopak přinese více zkušeností, tolerance a velkorysosti, což se při komplikovanějším soužití rozhodně hodí. Jakub Němec na svém dětství nevidí nic zvlášť neobvyklého. Mnozí jeho spolužáci žili s nevlastními rodiči a nikomu to nepřišlo divné. Podle něj totiž dítě vnímá prostředí, ve kterém vyrůstá, jako normální a moc se netrápí tím, jak různé souvislosti vnímá okolí. Jakub ani nemá pocit, že by mu jeho dětství zhoršovalo šance na kvalitní partnerský vztah. To, že je rodina jiná, ještě neznamená, že je automaticky špatná a vyrostou v ní citové trosky. Rozhodující je kvalita vztahů v ní, nikoliv to, jestli jsou si její členové „vlastní“ nebo „nevlastní“. Rozvod rodičů je pro dítě sice velký stres, ale v některých případech je lepším řešením než život v neustále dusné atmosféře.
„Asi budu víc přemýšlet nad tím, s kým a kdy si pořídit děti. To abych se nerozváděl nebo nerozcházel a dětem tím neubližoval. Obecně si ale myslím, že je pro dítě lepší, když vyrůstá ve spokojené nové rodině s nevlastním rodičem než v původní rodině plné neustálých hádek,“ popisuje doposud bezdětný a svobodný muž. Se všemi čtyřmi svými rodiči i třemi sourozenci vychází dodnes dobře. „Bez problémů jsou i vzájemné vztahy mezi rodiči. Z tátových dvou žen, mé matky a nevlastní matky, se v průběhu let dokonce staly kamarádky,“ dodává. Předem není jisté nic Ne všechny nově utvořené rodiny ale fungují tak bezproblémově. Soužití dvou dospělých lidí, kteří mají své zvyky a zlozvyky, není samo o sobě ničím jednoduchým – natož když jsou ve vztahu děti.
„Doplněné rodiny jsou otevřenou šancí pro rozvíjení vztahů. I když ani nová partnerská dvojice nemá jistotu, že spolu šťastně dožije. Pokud jde o vztah dětí a nového partnera jejich rodiče, nedá se předem předvídat, jak se takový vztah vyvine,“ popisuje Šárka Gjuričová, psycholožka a terapeutka z pražského Centra rodinné terapie Fakultní nemocnice Motol. Někdy se podaří vytvořit blízký vztah, ale není to automatické. „Pozitivní vztahy nejde naplánovat ani zařídit, a už vůbec je nejde vynucovat, je možné je jen trpělivě nabízet,“ dodává psycholožka. Nová rodinná situace může přinést i příjemné změny v tom, že děti získají novou babičku a dědečka a ti vnoučka, kterého si třeba dlouho přáli.
Děti si nové partnery svých rodičů nevybírají, a tak pochopitelně nemají důvod, aby je měly hned od začátku rády. Podle psycholožky trvá vybudování nového vztahu běžně dva roky, a nemá smysl jej uspěchat. Děti si na nové životní partnery a ani na sourozence nezvyknou během jednoho víkendu. Bývají totiž loajální ke svým biologickým rodičům – a to i přesto, že s nimi rodiče nežijí nebo se o ně nijak zvlášť nezajímají.
Pokračování na straně II
Jak se žije ve slepované...
Dokončení ze strany I
Dospělí by měli plně respektovat původní rodinné vztahy a dát dětem možnost trávit čas se svými biologickými rodiči. Snaha nových partnerů vydobýt si rodičovskou roli může tvrdě narazit.
„Nabízení důvěrného oslovení mámo, táto vede spíš k rozpakům než ke sblížení. Nešťastné jsou i snahy začít dítě přísně vychovávat hned od začátku soužití,“ vysvětluje Šárka Gjuričová. Sympatie dětí si nový rodič nezíská ani tím, když bude původního biologického rodiče kritizovat. „Znám děti, které v takových situacích začnou mít potíže ve škole a objevují se u nich zdravotní problémy, což má ovšem vliv na nové partnerství. Někdy dokonce takový, že to vztah nepřežije,“ dodává.
Měřit všem stejným metrem?
Paradoxně ani snaha jednat se všemi dětmi, vlastními i nevlastními, naprosto stejně, nemusí vždy vést ke šťastnému konci. „Spravedlivého“ partnera zažila Michaela, která se se svými zkušenostmi svěřuje na diskusním serveru Rodina.cz. Byla rozvedená a měla dvě dcery na prahu puberty. Seznámila se s rovněž rozvedeným mužem a otcem dospívajícího syna. „Za každou cenu chtěl, abych se ke všem dětem chovala stejně a dávala jim stejně lásky, času i peněz. Byl mi dokonce schopný udělat scénu kvůli tomu, že jsem holkám koupila vložky a jeho synovi nic nepřinesla,“ popisuje a současně varuje ostatní diskutující, aby si dobře rozmyslely, jestli chtějí žít s někým, kdo už vlastní děti má. Pokud narazí na stopy netolerance a neochoty měnit staré zvyky, měly by od něj odejít včas.
Nová situace je obtížná i pro děti. Zatímco v biologické rodině mají bohaté zkušenosti s tím, jak se sourozenci vyjít, s novými sourozenci se neznají a nevědí, co od nich čekat. Nejenže jednoho z jejich rodičů nahradil cizí člověk, ještě musí svůj životní prostor sdílet s vetřelcem či vetřelci, které mají mít rády, i když jim okupují pokojíček a ničí jejich hračky. „Dokonce ani v případě, že jsou děti podobného věku nebo stejného pohlaví, spolu nemusí hned vycházet. Je možné, že se neskamarádí nikdy, ale budou se schopny respektovat a žít vedle sebe. A bylo by chybou nutit je do přátelství, které samy nechtějí,“ upozorňuje Šárka Gjuričová. Podle ní by rodiče neměli očekávat, že spolu děti z odlišných rodinných kultur hned bezproblémově vyjdou. I v biologických rodinách je příchod sourozence pro dítě stresem – natož když sourozenec přijde pro dítě neočekávaně a není vlastní.
Situace nemusí být idylická, ani když se nová rodina vcelku dobře sžije a rodiče si pořídí společné dítě. Může dojít k tomu, že bude vnímáno jako „lepší, hodnější a šikovnější“ a nevlastní děti se dostanou na druhou kolej.
Mýtus „vlastní krve“ Takzvaná vlastní krev ale nemusí vůbec znamenat, že rodina bude bez problémů – příbuzenské vztahy samy o sobě stabilitu svazku ani rodiny nezaručí. „Rozpadajíli se rodiny ustanovené na biologické bázi, je to dokladem toho, že nemusejí vždy nutně fungovat a že funkčnost rodiny se nedá jednoduše spojovat s jejím biologickým základem,“ vysvětluje socioložka. Naopak jiný typ soužití, včetně toho, kde spolu žijí vlastní i nevlastní rodiče a děti, může být funkční. „Záleží na kvalitě vztahů, vzájemném porozumění, toleranci, lásce a vstřícnosti, což je záležitost kultury, nikoliv přírody,“ dodává Maříková.
Rodiny, které jsou pro jednoho z rodičů, případně pro oba, už několikátým pokusem, nejsou v historii žádnou novinkou. „Po smrti jednoho z rodičů se vstupovalo do nového svazku s dětmi z předchozího vztahu, někdy se dali dohromady i dva ovdovělí. Nedá se tedy tvrdit, že by tento fenomén byl výlučným jevem posledních desetiletí,“ popisuje socioložka Hana Maříková. Soužití manželů a jejich dětí se navíc v proamerickém prostoru prosadilo teprve před pár desítkami let. Do té doby byly mnohem častější početné rodiny, které žily pohromadě s prarodiči či dalšími příbuznými, o něž se neměl kdo postarat.
Rozdíl oproti minulosti je tedy spíš v tom, že slepovaných či záplatovaných rodin je dnes více než dříve – a hlavně vznikají jinak. Zatímco před sto a více lety se vstupovalo do nového svazku obvykle tehdy, když původní manžel či manželka zemřeli, dnes jsou důvody obvykle jiné, původní partneři žijí dál a do nové rodiny nějakým způsobem zasahují. Druhým rozdílem je, že nový vztah, přesněji manželství, byl dříve ekonomickou nutností. Dnes rodina s jedním rodičem nemusí bojovat o přežití a nový svazek nemusí být posvěcen manželstvím, a to ani tehdy, když se v něm narodí další potomek. A spolu s tím, jak bereme rozvody, i lépe přijímáme nové rodiny, které nejsou postaveny na biologickém základě.
Tolerance je namístě. To, co v euroatlantickém prostoru totiž považujeme za normální model rodiny, neplatí zdaleka všude – v jiných kulturách je normální například pro nás nepředstavitelné mnohoženství nebo mnohomužství a nedá se ale říct, že by tam lidé byli méně šťastní než my.
Model tradiční rodiny v našem slova smyslu zkrátka nemusí vždy vyhovovat, a tak lidé hledají nové způsoby, jak spolu žít a vychovávat děti. To koneckonců dělali po celou historii – jde totiž o zcela přirozený, a nikoliv nebezpečný vývoj.
„Pokud jde o rodinu, ukazuje se, že jsme byli, jsme a vždy budeme vynalézaví. Možností, jak může rodina vypadat, najdeme v historii i jiných kulturách celou řadu. To, že jeden model považujeme za univerzální, je jen naše představa,“ je přesvědčená socioložka Maříková. Realita života je totiž mnohem rozmanitější. Za pár desítek let se tak může stát, že rodina složená z rodičů a jejich vlastních – obvykle dvou – dětí bude vzácností. Přesto rodiny v budoucnosti nebudou lepší ani horší než ty naše – jen jiné.
***
Pozitivní vztahy nejde naplánovat ani zařídit a vynucovat. Je možné je jen trpělivě nabízet. Šárka Gjuričová, psycholožka
