Zdání ovšem klame. Co všechno obnáší spisovatelské řemeslo?
To, že se dá literaturou více než slušně uživit, světu v posledních letech ukázala Joanne Rowlingová, která se holedbá, že přivedla děti opět ke knihám. Tato dobročinnost jí za poslední rok vynesla tři sta milionů dolarů, prodala totiž více než 375 milionů výtisků svých knih. Své další úspěšné kolegy nechala na žebříčku nejlépe vydělávajících autorů daleko za sebou. Druhý James Patterson vydělal 50 milionů a třetí Stephen King, známý i u nás jako král hororů, si připsal na účet 45 milionů. Nemysleme si však, že autoři vydělávají na prodaných knihách. Všechny knihy Rowlingové byly zfilmovány a autorka navíc dokázala vytvořit takový kult, že dnes si s motivem jejího mladého čaroděje můžete koupit cokoliv od puzzle až po spodní prádlo.
Naši autoři to mají těžší. Vládnou jazykem, kterým mluví kolem deseti milionů potenciálních čtenářů. Filmů se nenatočí tolik, aby všechny spisovatele uživily, i když zrovna tady se začíná blýskat na lepší časy. Přesto by český autor téměř pošel hlady, kdyby měl jen sepisovat romány. Už naši minulí velikáni byli známi tím, jak si přivydělávali. Jedni pracovali v novinách, druzí učili na školách a jiní pracovali, kde se dalo. Většinou se jejich zaměstnání stávalo i tématem románů.
Kdo je to spisovatel?
V současnosti je tento pojem natolik široký, že už přesně nejde určit, kdo jím je a kdo není. Kdybychom trvali na tom, že spisovatel se musí uživit psaním knih, tak v České republice máme sotva jednoho. Kdybychom trvali na tom, že ho musí živit psaní obecně, je jich o něco víc.
Vybrali jsme si autora mladého, úspěšného, překládaného, pro nějž je literatura hlavním zdrojem příjmů. Jaroslav Rudiš (1972) má za sebou bestseler Nebe pod Berlínem, scénář a román Grandhotel, pražský příběh Potichu a úspěšný komiks Alois Nebel, který už žije vlastním životem. Podle něj se člověk samotným psaním knížek u nás uživí jenom velice těžko.
„Nemůžu si stěžovat na prodej knížek, ale nejsem Viewegh. On je jeden z mála, co to dokázali,“ vzdává Jaroslav Rudiš hold svému kolegovi a dodává: „Musíte dělat více aktivit kolem. Kdybych žil z prodeje knížek, tak to stačit nebude.“ Knihy nestačí Na kolik si autoři přijdou z prodeje knih? „Někdo nevydělá nic a někdo poměrně slušné peníze. Závisí to na počtu prodaných výtisků a dohodnutých podmínkách,“ říká Milan Gelner z nakladatelství Argo. Dohodnuté podmínky obyčejně představují procento z prodeje. Běžně se začíná u nováčků na 8 % z ceny knihy a zavedení autoři mají zhruba 10 % z prodané knížky.
„Kamarádovi nabídli vydání knihy s tím, že na honorář pro něj nezbude,“ rozčiluje se Jaroslav Rudiš nad praktikami některých nakladatelů. „V Německu dokonce existují i nakladatelství, která si nechávají platit. Profitují na tom, že jsou lidé ješitní a myslí si, že jsou talentovaní. Vydají román, přivezou 2000 kusů, které vám dají pod postel, a dělejte si s nimi, co chcete.“
Aby vás v Česku uživil jen samotný prodej knížek, museli byste od jednoho titulu prodat asi 15 000 výtisků. Bestseler se pohybuje kolem hranice 10 000.
Jaroslav Rudiš je týmový hráč, rád se účastní různých projektů a pracuje s dalšími umělci. Svůj nejvýdělečnější projekt Alois Nebel vytváří s Jaromírem 99, spolupořádá také kabaret v Divadle Archa, píše divadelní hry a česko-německou rozhlasovou inscenaci.
Německá pole orná Porovnání s Německem se přímo nabízí. Pokud si totiž autor udělá jméno i u západních sousedů, otevírají se mu docela jiné možnosti.
„Do Německa jezdím pravidelně na literární čtení, z kterých mimochodem žije většina německých autorů. Dostanete za ně 300-500 eur,“ prozrazuje Rudiš. Čtení má v Německu velkou tradici, Němci jsou zvyklí na ně chodit a platit za ně vstupné. Čte se po klubech i barech, v literárních institucích, kterých je v Česku nedostatek, čte se po kavárnách i po knihkupectvích, která autory sama zvou, a je to i pro ně dobrá reklama.
„Mně zrovna 5. listopadu vychází německy román Grandhotel. Nakladatelství se mě automaticky snaží poslat na turné,“ říká Rudiš. „Propagujete tím knihu a je to zároveň i přivýdělek.“ Život spisovatelů je tedy docela podobný životu zpěváků a kapel. Publikují dílo a vydávají se na turné, kde ho propagují.
Pokračování na straně II Jak se živí čeští mistři pera
Dokončení ze strany I
V Čechách čtení ještě nemá takovou tradici. Daleko častější je autogramiáda, kterou ale autoři nemají tak rádi. „Je fajn, že přijdou a popovídají si s vámi. Ale jsou tam i kartičkáři, kterým je úplně jedno, od koho mají podpis. Čtení mám radši,“ říká Jaroslav Rudiš.
S trochou nadsázky funguje podle autora Grandhotelu mezi Německem a Českou republikou tento podivný poměr: v Německu se psaním uživí sedm procent -u nás sedm lidí.
Zásadní rozdíl vidí Rudiš v roli státu. V Německu je literatura daleko více podporovaná státem, je tam obrovská spousta soutěží a literárních cen, které jsou spojeny s finančními odměnami. „To umožní autorovi, aby dal výpověď v práci a nějakou dobu se věnoval psaní,“ říká Rudiš.
Výdělečný autor a jeho dílo Celá spisovatelská dráha začíná u psaní. Podle Jaroslava Rudiše jde hlavně o dobrý nápad. A to je buď to nejlehčí, nebo naopak to nejtěžší. Druhý důležitý aspekt je mít štěstí na dobrého nakladatele.
Milan Gelnar vyjmenovává předpoklady k vydání z pohledu nakladatele: „Dobrý příběh, nosné téma, neotřelé zpracování, řemeslná zdatnost, známé jméno autora a grant.“ Také prozrazuje cestu, kterou rukopis v nakladatelství musí projít: „Nabízené texty u nás procházejí čtením. Většinou poznáte na několika stránkách, zda má smysl se dále začítat, či nikoli. U odborných prací často o vydání rozhoduje i fakt, zda mají autoři finanční grant na podporu vydání.“
Granty putují častěji na vydání knihy než na přežití jejího autora během doby sepisování. Zálohu za román dopředu nakladatelství dává jen velmi málo a jen u prověřených autorů. Jaroslav Rudiš se s ní například ještě nesetkal.
Správný bestseler má obsahovat i milostný motiv. Souvisí to s tím, že ženy čtou více než muži. Například čtenářská základna Jaroslava Rudiše jsou prý podle ohlasů ženy mezi 18 a 30 lety.
„Moje bývalá redaktorka mě trochu šokovala, když říkala, že v dobré knize by mělo být téma lásky, sex nebo nějaké drama,“ líčí Jaroslav Rudiš. „Mají totiž zjištěné, že 70 procent knih přečtou ženy. Chlapi si koupí noviny, jsou pragmatičtější.“
V současnosti je ale napsání románu jen polovina procesu. Tou druhou polovinou je dostat knihu ke čtenáři. Realita knižního trhu je taková, že se vydává stále více knih v menším nákladu. Propagovat konkrétní knihu je tedy ohromně těžké.
„Je důležité si uvědomit, že napsat knihu je jedna věc a dostat ke čtenářům druhá,“ říká Rudiš a prozrazuje současné trendy v propagaci:„Využívám i takové technologie jako je facebook, myspace. Strašně dobře to funguje. Zkoušeli jsme i guerrilové kampaně, jako samolepky.“
V případě, že si nějaký umělec, ať už spisovatel, herec nebo hudebník, stěžuje, jak těžké to má, existuje citát Bohumila Hrabala, který ho vrátí nohama na zem: „Na umění je nejlepší to, že nikdo není nucen, aby ho dělal.“
