Komedie Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh se po jedenácti týdnech od premiéry vrátila na vrchol žebříčku návštěvnosti a překročila hranici 750 000 diváků. Budiž to tvůrcům přáno; jen mě to naplňuje ještě větší skepsí ze vkusu průměrného diváka. Snad ve všech hlavních periodikách ten film dostal podprůměrné hodnocení - a my, pisálkové, přece nejsme všichni estéti, co doma každý den sjíždějí Tarkovského. Může mi někdo vysvětlit, čím se Líbáš jako Bůh stalo takovým fenoménem? Po tak dlouhé době od premiéry už to agresivní reklamní kampaní být nemůže. Jistě by to zajímalo i další filmaře...
Návštěvnost kin je na tom poslední dobou vůbec dobře. Přestože prý podle průzkumů ze začátku roku Češi tvrdili, že v době krize budou vstupenky do biografu jedny z prvních obětí škrtů rodinných rozpočtů, za první čtvrtletí 2009 do kin vyrazilo o 400 000 diváků víc než za stejné období loni. Rok 2008 přitom přinesl nejvyšší návštěvnost za posledních čtrnáct let.
Česká televize, největší tuzemský filmový koproducent, pak letos podepsala spolupráci na šesti snímcích, do kterých hodlá vložit téměř 42 milionů korun. U některých titulů - například debutů Lištičky a Zoufalci - jde přitom o sympaticky riskantní tah.
V kinematografii se tedy ekonomická krize nekoná? Ne tak docela: kvůli poklesu zájmu inzerentů například končí filmový časopis Premiere. Po rozpadu původní redakce Cinemy tak trh českých tištěných médií o filmu přichází o další mainstreamově zaměřený titul - a žádný další tu vlastně nezbývá...
A ten hlavní důvod, který český filmový průmysl dusí už roky, se nemění. Pořád tu chybí daňové pobídky. Kvůli jejich absenci se velké zahraniční produkce stěhují tam, kde je nabízejí. V roce 2003 v ČR utratily přes pět miliard korun, ale do roku 2006 objem jejich zakázek klesl o 70 procent. Pokud se pobídky nepodaří brzo prosadit, může se stát, že se u nás brzo budou točit jen sázky na jistotu typu Líbáš jako Bůh.
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
