PRAHA Bylo jich deset a většina z nich z toho úkolu neměla žádnou velkou radost. Řeč je o estébácích, kteří 21. srpna 1968 dopoledne zatkli ikonu pražského jara Alexandra Dubčeka. StB si pro tehdejšího tajemníka ÚV KSČ přišla, aby ho mohla vydat do Moskvy. LN se teď podařilo získat dosud neznámé informace o Dubčekově zatčení.
Minimálně polovina z deseti estébáků, kteří Dubčeka zatkli, je již po smrti. Vypátrat se podařilo jen jednoho z nich - Karla Časara, který dodnes žije v Praze.
Větu známou z Dubčekova vlastního životopisu Naděje umírá poslední - „Zatýkám vás ve jménu dělnickorolnické vlády vedené soudruhem Indrou“ - však pronesl jiný z nich - Rudolf Hoffman.
Ten byl ve službách Státní bezpečnosti od roku 1949 a jeho předchozí kariéra nebyla zrovna strhující. Učil se řezníkem, pak dělal pomocného dělníka a nakonec se vyučil zámečníkem. Z jeho spisu lze vyčíst, že byl hodnocen jako „průměrný příslušník“ a v 50. letech shromažďoval „závadové“ poznatky o Rakušanech, kteří chtěli od Československa náhradu zabaveného majetku.
Zaskočení soudruzi Dubček a další reformní členové předsednictva ÚV KSČ strávili noc z 20. na 21. srpna, během níž Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, v budově ústředního výboru strany na pražském Těšnově. Do noci totiž jednali o nadcházejícím mimořádném čtrnáctém sjezdu strany. Zpráva o okupaci je zaskočila jako blesk z čistého nebe.
V následujících hodinách zveřejnili „Výzvu všemu lidu“, která se do éteru dostala jen díky tomu, že sovětští okupanti nestihli včas obsadit centrálu rozhlasu po drátě. Reformní komunisté ve výzvě zdůraznili, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice bez vědomí prezidenta, ústavních činitelů a stranického vedení. Odsoudili okupaci a ujistili veřejnost, že všichni vedoucí funkcionáři zůstávají ve svých funkcích.
Také v pražském sídle Státní bezpečnosti, Bartolomějské ulici číslo 7, bylo tu noc rušno. Všichni příslušníci StB měli od půlnoci pohotovost, většina z nich však vůbec neměla ponětí, co se děje. Jasno měl jen jejich náčelník Bohumír Molnár a několik jeho blízkých spolupracovníků. Se sovětskou tajnou službou KGB totiž právě Molnár vpád cizích vojsk připravoval.
Řadoví estébáci byli zmateni. Řešili otázku, zda mají spolu s reformním ministrem vnitra Josefem Pavlem a celoútvarovým výborem KSČ stát za československou vládou, nebo se raději přiklonit k postoji svého šéfa Molnára a podporovat sovětskou stranu.
Deset příslušníků StB, kteří mezi devátou a desátou ráno odjeli z Bartolomějské na ÚV KSČ zatknout Dubčeka, nemělo v postoji k okupaci o nic jasněji než většina kolegů. Nešlo o zjevně prosovětské kádry.
Pokračování na straně 3
Dokončení ze strany 1
Jak popisuje ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček ve studii Komunisté nezvedají prst, nýbrž pěst, ke svému „historickému úkolu“ přišli jen shodou okolností. Na přijímači vedle sekretariátu náčelníka vnitřního oddělení Molnára se estébáci snažili naladit zprávy Československé televize. Protože byli zrovna po ruce, šéf si je zavolal do kanceláře, ukázal tři příslušníky KGB v civilu a rozkázal: „Soudruzi, pojedete spolu se sovětskými orgány na ÚV KSČ, kde vezmete do ochrany soudruhy Dubčeka, Smrkovského, Kriegla a Pavla.“ „Kdo z vás je hrdina?“ ptali se příslušníci KGB Původně bylo takto nahodile vybraných příslušníků dvanáct, nakonec se ale během cesty k autům na dvoře vytratili Luděk Staněk a Jan Havel.
Když dorazili na místo, zeptal se jeden z příslušníků KGB: „Kdo z vás je hrdina? Kdo půjde k Dubčekovi a řekne: Jménem revoluční vlády vedené soudruhem Indrou jste vzat do ochrany?“ Podle vyjádření jednoho ze zúčastněných estébáků Jaroslava Balabána (od StB odešel hned v roce 1969), které učinil hned o pár dní později, on a někteří další výslovně odmítli, jiní mlčeli. Přihlásil se Rudolf Hoffman. Podle Balabánova svědectví se pak „horlivě učil formuli“.
Předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský požádal jednoho z příslušníků, Jiřího Šimoníčka, o zvláštní vydání novin. „Příslušníci zadrženým soudruhům (kromě Alexandra Dubčeka a Josefa Smrkovského šlo o předsedu ÚV Národní fronty Františka Kriegla a člena předsednictva ÚV KSČ Josefa Špačka - pozn. red.) vařili kávu a donesli občerstvení - cikánskou pečeni, chleba a pivo. Soudruh Dubček pohoštění odmítl.“
Pro reformní komunisty byla účast příslušníků státní policie na jejich zatčení nepříjemným překvapením. „V Císařově pracovně nás očekávalo několik sovětských důstojníků a několik civilistů, z nichž se ,vyklubali‘ naši vlastní dobrovolníci ze Státní bezpečnosti,“ posteskl si Dubček ve svých pamětech.
Rudolf Hoffman ale přeříkání formule nezvládl. Místo „jste vzat do ochrany“ nakonec řekl „zatýkám vás“.
