Sem nemůžete,“ hbitě vyskočí recepční. Pokoušíme se dostat do jedné z mnoha plzeňských ubytoven, všude visí cedule nepovolaným vstup zakázán. Nakonec se to díky úskoku mého vietnamského tlumočníka, který se prokáže jakousi kartičkou, povede. Starý sedmipatrový panelák působí téměř opuštěně, jen občas se na chodbě mihne dělník z Ukrajiny, Mongolska či Vietnamu. Za dveřmi pokojů by se ale napětí dalo krájet.
Je středeční dopoledne a normálně by vietnamský dělník Tung stál u výrobní linky, nebo vyspával po noční. Teď sedí za stolem a zoufale zírá před sebe.
Před rokem a půl se Tung dozvěděl o agentuře, která slibovala práci v Česku. Nejdříve musel zaplatit 7 tisíc dolarů, z čehož valná většina šla na „zprostředkování“, rozuměj na úplatky. Celý šťastný podepsal smlouvu na plat 12 tisíc korun a stal se zaměstnancem pardubického Foxconnu. Po příjezdu do Česka ale dostával jen něco přes 7 tisíc, firma si strhla zbytek za ubytování. Tung tedy pracoval přes 300 hodin měsíčně, aby něco vydělal. I když chtěl původně odejít, pochopil, že to asi jinde lepší nebude, a zvykl si. Po roce ho ale firma vyhodila. Tedy ne tak úplně. Přesunula ho do Kutné Hory, kde má Foxconn druhý závod. Na výrazně nižší plat v Kutné Hoře přistoupit nechtěl, a tak ho jednoduše nasměrovali do plzeňského Panasoniku. Ten už ho ale nezaměstnal přímo, nýbrž přes agenturu. V tu chvíli ztratil práva kmenového zaměstnance. Takový člověk přijde o bonusy a může být vyhozen na hodinu.
Tungova přítelkyně Mai, se kterou se seznámil v Pardubicích, dopadla stejně. A další tisíce lidí v celém Česku také. Nejenže za ně agentura neplatí pojištění a okrádala je, jak jen to šlo, ale ze dne na den přišli v důsledku finanční krize o práci docela.
Nepomáhejte nelegálům!
Tung, Mai a zbytek ubytovny má dva měsíce neplaceného volna, ale šance, že je vezmou zpátky nebo zaměstnají jinde, se pohybuje v žánru fantasy. V kapse mají pár korun, na stole poslední zbytky jídla a v očích děs. Tung a Mai si musejí vízum prodloužit v březnu, ale k tomu potřebují doklady o pojištění, práci a ubytování. Pokud nedostanou práci, nedostanou ani vízum a budou vyhoštěni. Jenže domů nemůžou, nemají na letenku a ve Vietnamu je čeká dluh a zastavený dům.
„Příběhy těch lidí jsou jeden jako druhý. Zaplatili tisíce dolarů, aby se sem dostali, a buď začali pracovat a pak je propustili, anebo přijeli a ani pracovat nezačali,“ říká Helena Duchková, vedoucí Poradny pro cizince a uprchlíky Diecézní charity Plzeň. Drobná brunetka už nápor cizinců sotva zvládá. V oprýskané budově charity se jich střídají v posledních dnech desítky.
Mongolka Ariun, která žije v Česku přes 20 let, je také „na zhroucení“. „Minulý týden mi volala skupina stovky Mongolů z Berouna, které vyhodili z práce. Chtějí je dostat z ubytovny, ale jsou mezi nimi i maminky s dětmi. Tohle můžou, v takové zimě?“ zoufá si Ariun. Denně jí volají desítky lidí. „Jsem jediná, kdo jim pomáhá. Všechny problémy padají na mě, já už na to nemám sílu. A vyhrožují mi mafiáni.“
Náš stát je totálně bezradný.
Plzeňský magistrát například rozjíždí projekt, který má spočítat, kolik cizinců ve městě vlastně je, vytisknout pro ně jakési informační brožury, dát jim kurz českého jazyka. Člověk bez práce a bez jídla jistě ocení, že se může učit česky.
Přitom stát neřeší, že i přes stop stav, který firmy vyhlásily, sem proudí noví a noví lidé, protože představují nové úplatky pro zprostředkovatelské agentury a úředníky... Dávno už totiž nejde o to zprostředkovat práci, ale za obrovskou provizi je sem pouze dovézt. A nechat je v Česku svému osudu.
Helena Duchková se ptá: „Co se stane, až všem těm lidem skončí to dvouměsíční volno?“ Současná praxe příliš optimismu nevzbuzuje: Na charitu přijde vyřízený cizinec, kde mu poskytnou základní pomoc. Za pár dní si ho zavolá cizinecká policie, do pasu mu dá razítko o vyhoštění a vyhodí ho na ulici. On jde znovu na charitu, která pak dostane od cizinecké policie vyčiněno, že se stará o nelegály.
Plzeň je první město, kde se nějaký „imigrační projekt“ rozjíždí, a má být příkladem pro ostatní. Bůh nás ochraňuj. Už nyní se xenofobní nálady zvyšují, v Plzni se objevily nápisy typu „Vietnamci do plynu“. Co se ale stane, až tisíce hladových lidí vyrazí do ulic?
Stručně si ale ukažme, jak situace mohla zajít tak daleko. Již čtyři roky se mluví a píše o korupci na českých ambasádách v Hanoji, Kyjevě a Ulánbátaru. Ministerstvo zahraničí podezření neustále odmítalo s tím, že potřebuje důkazy. Když pomineme, že o korupci ve svých zprávách hovořily i tajné služby, proces udělování víz kritizoval ombudsman a desítky českých podnikatelů, na pokojích plzeňských ubytoven sedí několik tisíc těch nejživějších důkazů.
Stručně řečeno – celá ta léta se sem vozili vesměs „nesprávní“ lidé. Respektive nesprávným způsobem. České firmy, které si chtěly vybrat kvalifikované pracovníky přímo ve Vietnamu a odmítly zaplatit úplatek, tvrdě narazily. Jako například Zdeněk Pelc, manažer roku 2000. Z jím vybraných lidí se do Česka nedostal jediný. Argumentace ministerstva zahraničí, že ke korupci docházelo pouze před ambasádou a čeští úředníci jsou v tom nevinně, působí jako výsměch. S každým žadatelem má být proveden pohovor, na jehož základě pak cizinecká policie rozhodne o udělení či neudělení víza. Žadatel ale protokol vůbec nevidí. V záznamu sloužícím jako doporučení cizinecké policii se tak objevily perličky typu „vypadá jako terorista“. A tak třeba důvodem odmítnutí víza pro Pelcovy dělníky bylo, že Vietnamci „nevědí, kde budou v Česku bydlet“ (podnikatel přitom pro ně měl postavenou ubytovnu) ani „co budou dělat“ (proč by je sem jinak vozil? Měl pro ně práci ve své továrně!).
Naopak, dělníků, kteří teď sedí bezradně na plzeňské ubytovně, se na naší ambasádě ve Vietnamu nikdo neptal, co budou dělat a kde budou bydlet. Zaplatili totiž zprostředkovatelům.
Pokud zaplatí, dostane se sem z Vietnamu třeba i zločinec, pokud nezaplatí, nemá šanci ani vyškolený svářeč se zajištěným kurzem češtiny. Ten by navíc nikdy nemohl být propuštěn na hodinu bez náhrady, byl by zaměstnancem továrny a ve smlouvě by byla ošetřena i jeho případná cesta domů.
Andrejův český sen
Je to tedy jednoduché: kdyby nedocházelo ke korupci, problém by v Plzni ani jinde nevznikl. Vezměme si jen čísla. Loni bylo uděleno v Hanoji 10 000 takzvaných podnikatelských víz a pouze 2000 pracovních. LN mluvily s několika Vietnamci, kteří přijeli na podnikatelské vízum, aniž by tušili, co je to živnostenský list. Absolutně nechtěli podnikat, chtěli pracovat v továrně. Jenže podnikatelská víza se hodí pro korupci mnohem lépe. Když jím vybavíte Vietnamce, snáze ho zaměstnáte načerno. Ambasády jsou ale pouze začátkem celého řetězce. V Česku působí přes dva tisíce pracovních agentur, jen 20 (!) je ale sdružených v Asociaci poskytovatelů personálních služeb, která dodržuje etický kodex a spolupracuje se státními úřady. Jinak si každý může přivést lidí, kolik chce, a často to vůbec nikam nehlásí. Nikdo tak netuší, kolik je v Česku cizinců. Těch „s papíry“ je 410 tisíc, nelegálů může být podle odborníků podobné množství. Důsledkem tohoto systému je paradox: firmy propustily tisíce cizinců, ale přitom potřebují ty, kteří se do Česka nemohou dostat. Protože i přes krizi mají české továrny podstav kvalifikovaných sil, jako jsou svářeči.
A tak jsme se dostali do situace, kdy česká cizinecká policie brojí proti nelegálům, které si přitom ve velkém „vyrábí“ sám český stát. Vždyť už samo zaplacení za zprostředkování práce je nelegální. Případem za všechny budiž padesátiletý ukrajinský učitel Andrej S. (jeho celé jméno redakce zná). Slyšel, že české podniky potřebují lidi, a tak se rozhodl zkusit štěstí. Na ambasádě v Kyjevě ale nepochodil, nikdo s ním mluvit nechtěl. Nakonec mu známý dal telefonní číslo „nějaké paní, která má kontakty v Čechách s těmi vízumy“. Pak šel do jakési firmy, která to zařídila. Za 700 dolarů, před dvěma lety to bylo ještě relativně levné. Až pak se dostal na ambasádu. Našel si česko-ukrajinskou agenturu, se kterou procestoval půlku Čech, než se dostal do Panasoniku v Plzni. Zpočátku měl zadarmo ubytování a dobré místo kontrolora, agentura za něj po čase začala překvapivě platit i pojištění. Pak mu ale nastaly kruté časy. Pan Andrej, vysokoškolsky vzdělaný a obstojně česky mluvící, byl z „organizačních důvodů“ odejit. Zbylo na něj místo u pásu, kde si „zarobil“ 350 hodin měsíčně. Ve svých letech už to příliš nezvládal a vzdal to. Na dva měsíce se s agenturou a firmou dohodl na neplaceném volnu. Teď dělá „fušky“ a doufá, že něco najde.
Jak se z nelegála stane legál a potom zase nelegál, typický český příběh. Andrej se zatím domů vrátit nechce, nic dobrého by ho tam nečekalo. Ukrajinu krize citelně zasáhla, už předtím se nedostal nad 300 dolarů. Někteří jeho propuštění kolegové se už domů vrátili, o jiných říká, že pracují načerno v jednom státním (!) podniku. Samozřejmě přes „klienty“, kteří je okrádají.
A české úřady? Ty si našly svého viníka. Ministr vnitra Ivan Langer zastavil vydávání víz všem Vietnamcům na základě tajné zprávy, která prý dokazuje vysokou kriminalitu vietnamské komunity.
Jak lakonicky napsal ve svém mailu vietnamský kamarád Pavla Dvořáka z Prahy, jenž ve Vietnamu pracoval jako IT expert: „Ahoj Pavle, jsem velmi smutný, že vaše ministerstvo zahraničí zastavilo vydávání víz vietnamským občanům. Ví se tady, že někteří vietnamští mafiáni v Česku utráceli spoustu peněz za víza pro velmi nebezpečné vietnamské zločince. Poté, co splnili sv,cíle‘, utekli do některé ze sousedních zemí nebo se vrátili do Vietnamu. To je důvod, proč Tě minimálně do konce roku nemohu navštívit. Prosím Tě neměň svůj názor na Vietnam a snad se brzy uvidíme. Ve Vietnamu.“
Hrrr na Sapu
Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman zrovna spolu s prezidentem české hospodářské komory a skupinou podnikatelů ve Vietnamu jednal o prohloubení česko-vietnamské spolupráce, když dorazilo rozhodnutí o zastavení víz všem Vietnamcům. Jak se ministr tvářil, se LN zjistit raději nepokoušely.
Pár dní poté udeřil Ivan Langer podruhé. Osm set ozbrojených policistů včetně vrtulníku provedlo spektakulární zátah na pražskou tržnici SAPA, zvanou malá Hanoj. Vietnamci sepisují petici a bouří se, že byla zneuctěna jejich buddhistická svatyně, kněžka, těhotné ženy i děti stály hodiny v dešti, číšníci byli sraženi k zemi před hosty restaurace. Jistě, v Česku jsou také někteří vietnamští kriminálníci, protože si vízum mohli snadno koupit. Ale co s tím měli tihle lidé společného? Snad nešlo pouze o odvedení pozornosti od korupčního skandálu a dočkáme se podobné razantní kontroly i na naší ambasádě v Hanoji.
I když na otrokářském systému vydělávali všichni zúčastnění ve velkém – ať už ve formě úplatků, nebo daňových úniků –, ukazuje se, že se to vše nakonec Česku krutě nevyplatí. Náklady budou pro české daňové poplatníky vyšší než přínos všech průmyslových zón dohromady. O zničených životech tisíců lidí nemluvě.
O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
