Dan Merta s Klárou Pučerovou z Galerie Jaroslava Fragnera v Praze se před časem rozhodli vydat publikaci představující dvacet domácích architektonických studií.
Jejich protagonisté dokončili své školy až po roce 1989, vstoupili tudíž na scénu až po převratu. Nezažili už období, kdy seděli téměř všichni v obřích projektových kancelářích a pracovali především na státních zakázkách. K těm tehdy ovšem nepatřily rodinné domy, činžáky, natož třeba sakrální stavby, ale panelová sídliště a v lepším případě nákupní střediska nebo školy. Lidé z nových studií vstoupili do světa architektury už v normální době, kdy nebyl problém získat stipendium v zahraničí, cestovat po světě nebo si založit vlastní studio. A takové věci jako zkouška z marxismu nebo ruského jazyka či shánění výjezdní doložky a příslibu už jim nic neříkají.
Po Mertově setkání se slovenskými kolegy, kteří měli podobný nápad, došlo k rozšíření záběru i o představení mladé slovenské architektonické scény, jejíž zástupce vybrala Andrea Trembuláková. To srovnání je ovšem velmi zajímavé a výsledkem je prezentace prací dvaceti českých a stejného počtu slovenských studií v obsáhlém, téměř dvousetstránkovém katalogu Dvacet po dvaceti / Dvadsať po dvadsiatich. Můj pes dr. Keblůžek zůstal zdrženlivý Na doprovodné expozici ve Fragnerově galerii na Betlémském náměstí se jednotlivé ateliéry představují spíše symbolicky a s vtipem: česká studia dostala zadání navrhnout podle vlastní fantazie boudu pro psa a Slováci zase ptačí budku.
I tato témata patří do architektury a na modelech v měřítku 1:1 na nich autoři předvádějí svůj způsob myšlení. Pravda, mají to trochu snazší, protože našich zvířecích přátel se na jejich názor bohužel tvůrci nezeptali (abych to alespoň trochu napravil, vzal jsem na výstavu svého psa dr. Keblůžka, který dobré architektuře celkem rozumí, ale nezdálo se, že by ho poněkud výstřední dílka příliš nadchla – opatrně je očichal a rychle se pakoval pryč).
To podstatné ale najdeme v knížce. Je komponována tak, aby se nikdo neurazil, že je představen až jako druhý: má na obou stranách přebalu tituly a jednotlivé prezentace, věnované české a slovenské scéně, jsou vůči sobě obráceny o 180 stupňů.
Doprovodné texty (i v angličtině) a tiráž jsou na „neutrální půdě“ uprostřed knihy (nápaditá grafická úprava je dílem Lindy Dostálkové). Na první pohled je patrné, že i architekti, kterým je kolem pětatřiceti, případně méně, mají za sebou často velmi výrazné realizace.
To platí třeba pro studio Projektil, jehož knihovny v Hradci Králové a v Praze (Národní technická knihovna v Dejvicích) patří k nejsledovanějším realizacím poslední doby. Každá je přitom jiná – hradecká má půdorys ve tvaru písmene X, pražská zase O. První z nich má plášť z pohledového betonu s kruhovými okny, ta druhá transparentní fasádu (a na můj vkus až příliš studený interiér).
Soutěží Slováci víc v zahraničí?
Mimořádným činem je i práce ateliéru Znamení čtyř – dostavba smíchovské synagogy pro potřeby Židovské obce s průčelím z vrstveného betonu, který vytváří na fasádě jemné horizontální pásy. Z dalších provedených staveb mne upoutala nenápadná, ale kontextuální architektura rodinného domu na nýřanském náměstí Ateliéru.. (Dvě tečky) nebo citlivá rekonstrukce Kotrčova mlýna v Lipnici nad Sázavou od Lucie Kavánové.
Zatímco se zdá, že většinu mladých Čechů nejvíce oslovuje švýcarský minimalismus, který reprezentují jména jako Luigi Snozzi nebo Peter Zumthor, u jejich slovenských kolegů je výraznější vliv současných nizozemských ikon – Rema Koolhaase, MVRDV nebo Ericka van Egeraata, jak je patrné třeba na organickém tvaru relaxačního centra v Bratislavě studia AK2. Zklidněné formy má rodinný dům ateliéru Zerozero v Petrovanech a takřka japonsky působí rekreační domek na břehu jezera v Rovinke s kombinací dřeva, betonu a skla a organicky tvarovanými okny ateliéru g17.
Z doprovodných textů mám také pocit, že mladí Slováci víc soutěží v zahraničí. Tahle konfrontace je totiž velmi důležitá, neboť je to příležitost k setkání s jinými přístupy a stylem přemýšlení.
Nemůžete se jmenovat jasně?
Na závěr si neodpustím poznámku. V obou zemích si dávají studia obdobné názvy, v nichž jsou dnes tak módní číselné a písmenné kódy. Výsledkem je ale pro veřejnost velký zmatek.
Písmenka a čísla, ba i různé znaky, jako „+“, „-“, a dokonce „.“ (tečka), se různě pletou a působí dost abstraktně. Jsou-li pak dokonce na začátku názvu, činí značné problémy internetovým vyhledávačům a těžko se zařazují do abecedních seznamů.
Což tak zůstat místo robotických kombinací u zcela obyčejných jmen zakladatelů? Za první republiky značky jako Architekt Josef Gočár, Libra – Kan architekti, Freiwald a Böhm nebo třeba Dušek – Kozák – Máca fungovaly perfektně a každému bylo hned jasné, kdo je za zakázku odpovědný.
***
Zatímco se zdá, že většinu mladých Čechů nejvíce oslovuje švýcarský minimalismus, u jejich slovenských kolegů je výraznější vliv současných holandských ikon
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
