„Vejškrabky“ mají obvykle kolísavou úroveň, už proto, že byly leckdy psány na zakázku (zde třeba úvodní slova na vernisáži spřátelených výtvarníků) a že často byly určeny jiným médiím než tištěným. Františka Nepila mnozí ještě pamatujeme z jeho rozhlasových relací (třeba jeho typické „Dobré a ještě lepší jitro“), protože jeho projev byl neodolatelně neopakovatelný. Takže i při čtení textů, které často psal právě pro rozhlas, si Nepilův hlas a specifickou dikci nemůžeme nevybavit.
Soubor zjevně už okrajových fejetonů a článků Proč jsem nechodil na Alexandrovce ukazuje, jak se autorův styl vyvíjel, i to, že cílevědomě směřoval od mladicky seriózní vážnosti k lehkému peru fejetonisty, přesvědčenému, že špatných zpráv a pochmurných řádek je všude kolem dost, a proto je dobré být optimistou. Prozrazuje ovšem i dobu, v níž jednotlivé příspěvky vznikaly.
Zatímco až napínavě dramatickou fabulací „jak to asi mohlo být“ medituje Nepil v roce 1953 u motolského pomníčku pěšáka Kudrny, popraveného za první světové války, fejetonem Umění mít připomínky si v roce 1953 střílí z někdejších schůzí a důležitých funkcionářů. A v ironické parodii z roku 1968 Vyhlášení akčního programu československých fosiliků je překvapivě věcný a mrazivě přesný. V těchto „pohledech zpátky“ se kromě jiného může dnešní čtenář i dozvědět, co už se zapomnělo. Třeba že plocha zamrzlé Vltavy tvořila v roce 1954 bruslařský stadion o rozloze 150 hektarů nebo že pokuta za neoznačenou jízdenku v roce 1964 činila v tramvaji deset korun...
František Nepil: Proč jsem nechodil na Alexandrovce
XYZ 2010, 146 str.
