Francie dlouhá léta nechtěla nic slyšet o kolaboraci v době německé okupace. Po osvobození uzavřely dva nejmocnější politické směry - gaullisté a komunisté - tichou dohodu o tom, zeje nutno vyzdvihovat vzpomínky na odboj, zato spolupráce s Němci či francouzský podíl na holokaustu budou tabu. To dobře ilustruje třeba osud třídílného dokumentárního filmu Marcela Ophulse Bolest a lítost (Le Chagrin et la Pitié), který toto tabu porušil. Snímek natočený v roce 1969 mohl být ve státní televizi uveden teprve v roce 1981 po odchodu gaullistů do opozice.
Se zvolením Nicolase Sarkozyho se začalo o francouzských válečných dějinách opět hodně diskutovat. Nový prezident jako první akt ve funkci vzdal čest za války popraveným odbojářům a prosadil, aby se na začátku školního roku ve všech školách četl dopis na rozloučenou sedmnáctiletého komunisty Guy Moqueta, zastřeleného Němci společně s dalšími čtyřiceti sedmi lidmi v říjnu 1941 v rámci odplaty za smrt jednoho důstojníka wehrmachtu. Móquet se po válce stal jakýmsi francouzským Fučíkem: komunisté ho začali uctívat zřejmě proto, aby vyvolali dojem, že prováděli nějaký odboj již v roce 1941, přestože do napadení Sovětského svazu čile spolupracovali s okupanty. Móquetovy odbojové zásluhy jsou dnes historiky zpochybňovány a jeho dopis na rozloučenou je celkem banální.
Letos v únoru přišel Sarkozy s další iniciativou na poli dějin. Žáci pátých tříd by podle něj měli v rámci výuky povinně „adoptovat" jedenáct tisíc francouzských židovských dětí zavražděných nacisty, a tak uchovat jejich památku. Nápad vzbudil u veřejnosti silný odpor (85 procent Francouzů je proti). Bývalá ministryně Simoně Veilová, sama deponovaná do Osvětimi ve věku šestnácti let, prohlásila, že nelze desetileté školáky nutit, aby se identifikovali s mrtvým dítětem. Podle historicky Annette Wieviorky je holokaust obtížně vysvětlitelný i dospělým, natož pak dětem. Značná část historiků nápad odsuzuje jako zasahování státní moci do výuky, která se podle nich problému šoa věnuje velmi důkladně ve vyšších třídách.
Také Češi mají problém se svou minulostí, válečnou i poválečnou. Temné stránky národních dějin (kolaborace s nacisty, vyhánění sudetských Němců, politická perzekuce komunistickým režimem zejména v padesátých letech) jsou u nás jistojistě méně známé a prodiskutované než obdobná témata ve Francii (kromě kolaborace třeba divoká očista po osvobození či zločiny během války v Alžírsku). Zásadní problém není ani tak v neochotě, jako v množství jednotlivostí, na které pár desítek profesionálních historiků prostě nestačí. Například jen v prvních letech komunistického režimu byly v politických procesech odsouzeny desetitisíce lidí. My dnes známe několik hlavních procesů, a to ještě ne dobře. Proces s Miladou Horákovou v roce 1950 nebyl jen jediným procesem se třinácti osobami. V dalších třiceti pěti procesech, navazujících na ten hlavní, bylo souzeno 639 osob, z nichž 10 dostalo provaz, 48 doživotí a ostatní dohromady 7 830 let vězení (podle Karla Kaplana). Co o nich dnes víme? Velké nic.
Proč se neinspirovat tím pozitivním ze Sarkozyho nápadu? Co kdyby studenti středních škol v rámci výuky dějepisu „adoptovali" bývalé politické vězně? Nedozvěděli by se o naší minulosti více než při suché výuce? A my ostatní spolu s nimi? Třeba je nějaká instituce, nemusí to být zrovna prezident, která se tohoto nápadu ujme.
***
Co kdyby studenti středních škol v rámci výuky dějepisu „adoptovali" bývalé politické vězně?
O autorovi| Petr zídek, redaktor Orientace
