Když člověk blízký prezidentovi řekne, že jedním ze způsobů znovuzískání ztracené suverenity je vystoupení z Evropské unie, logicky nastane to, co lze popsat také slovy, že novináři (a řada dalších lidí, kteří se s Hájkovým výrokem seznámili) „spekulovali o tom, že Václav Klaus hodlá usilovat o vystoupení Česka z EU“, včetně korektního uvedení informace o tom, že ani prezident, ani nikdo další z jeho okolí na tomto záměru nijak nepracuje - nic víc, nic míň. Zbytek Hájkovy stížnosti je mlácení prázdné slámy.
Až na jednu věc, a to případ zakázaných křížů v Itálii. Hájek, který vytýká novinářům, že si nezjišťují fakta a vytvářejí virtuální realitu, si nezjistil fakta. Souvislost mezi zákazem křížů a Lisabonem je veškerá žádná. Jde o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, což je soud přidružený k Radě Evropy, klasické mezinárodní (nikoli supranacionální) organizaci, jež není propojena s Evropskou unií. Jeho základním dokumentem je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Členy rady jsme se stali v roce 1993. Tehdejší český premiér jistě může doplnit podrobnosti.
Kdyby Hájek znal fakta Proč na tento omyl upozorňovat? Zaprvé, když euroskeptici něco kritizují, aniž by znali fakta, politicky si škodí. Zadruhé, kdyby Hájek tato fakta znal, uviděl by, že problematičnost krucifixového rozsudku je projevem úplně jiné tendence, než je plíživá ztráta suverenity. Jde o absolutizující výklad individuálních a kolektivních práv, jimž jsou podřizovány jak stávající společenské instituce, tak i demokratický proces rozhodování. Má k němu sklon jak dotyčný evropský soud, tak třeba Nejvyšší soud Spojených států nebo český Ústavní soud. Supranacionální tendence, vyprazdňování státní suverenity zde vůbec není nutnou ani podstanou ingrediencí. Klasickým případem je právě rozsudek nejvyššího soudu USA Roe v. Wade z roku 1973, který „našel“ ve federální Listině práv právo na umělé přerušení těhotenství, čímž rozhodování o něm vyjmul jak z jurisdikce států, tak z demokratického rozhodování vůbec. Čímž otázku vůbec neodpolitizoval, jak někdo naivně předpokládal, ale naopak z ní učinil letité politikum par excellence, jež některé extrémní povahy vede až k terorismu, neboť jim bylo odebráno právo usilovat o legislativní změnu v demokratickém politickém procesu. Když nedávno Evropský soud pro lidská práva našel podobným způsobem individuální právo lesbiček na adopci, což francouzské (šlo o francouzské stěžovatele) zákony neumožňují, nikdo ani nehlesl. Opakuji, tato tendence není založená nadnárodně, může se projevit u soudu Rady Evropy, u Evropského soudního dvora (to je ten unijní), který třeba vezme státům právo na regulaci imigrace, stejně jako u českého Ústavního soudu, který objeví důvod zrušení ústavního zákona v individuálním právu poslance sedět čtyři roky ve sněmovně.
Smysl a cenu suverenity mohou ti politici, kteří tvrdí, že jim na ní záleží, ukázat nejlépe tak, že budou to, co z ní zbývá, využívat co nejsvědomitěji. I tady se budu opakovat, ale v případě Hájkova šéfa je markantním příkladem jeho pravomoc nominovat soudce Ústavního soudu. To jsou pak všechny řeči o tom, co nám kdo zakáže a sebere, směšné.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN
