Hillary Clintonová přenechala záři reflektorů Obamovi, ale její pozice vůbec není špatná
Není to poprvé, kdy si americký prezident vybral za ministra zahraničí „hvězdu“ - jakéhosi politického Michaela Jacksona, z jehož samotného příjezdu budou v zahraničí omdlévat - aspoň v představách amerických novinářů. Hvězdou byla Madeleine Albrightová (i když vedle jejího předchůdce Warrena Christophera by asi platil za hvězdu každý), hvězdou byl Colin Powell. Hillary Clintonová je hvězda prvního řádu - příslušnice prezidentské dynastie, žena, jíž Barack Obama vyrval prezidentskou nominaci.
Ke statusu hvězdy ovšem už patří, že dříve či později ji začnou média rituálně sesazovat z trůnu. Potkalo to v polovině funkčního období Albrightovou a u Powella záhy vyšlo najevo, že u prezidenta nemá vliv, a svůj čas v administrativě strávil jako oblíbený, leč bezmocný disident.
Neutralizovaná rivalka Případ Hillary je trochu jiný. Zatímco Albrightová i Powell jsou kariérní zahraničněpolitičtí experti, kterými chtěli prezidenti vyšperkovat svůj kabinet, Clintonová je politička, a ne ledajaká. Obama potřeboval dosavadní rivalku neutralizovat. Nemohl si dovolit, aby se Hillary, zahořklá, že jí někdo sebral nominaci, s níž léta počítala, stala vůdcem vnitrostranické opozice.
Problém, se kterým si Mirek Topolánek s Pavlem Bémem tak zoufale neumějí poradit, vyřešil Obama s Clintonovou úctyhodně.
Hillary je členkou týmu, Bílý dům ujišťuje, jak je nezastupitelná, ale její úspěch je svázán s prezidentovým úspěchem.
Mediální obraz Hillary Clintonové má ovšem v této chvíli do hvězdy daleko.
Obama vzal otěže zahraniční politiky do rukou. Inovací je jmenování několika zvláštních vyslanců - ostřílených, autoritativních diplomatů, kteří ve svých rukách centralizují politiku vůči krizovým oblastem - Richarda Holbrooka pro Pákistán a Afghánistán, George Mitchella pro Blízký východ, Dennise Rosse pro Írán. Mají kanceláře na ministerstvu zahraničí, ale podléhají zároveň prezidentovi, čímž z ministerstva odplývá moc. Rosse si navíc Obama nedávno „vyzobl“ přímo pod sebe do Bílého domu. Clintonové naopak zablokoval několik personálních rozhodnutí, a to nejen u náměstků a velvyslanců, ale i dlouholetého osobního poradce. Novináři si nemohli nevšimnout, že Clintonová nevyráží do nedělních televizních diskusních pořadů a že ji Obama na rozdíl od svých předchůdců nebere s sebou na většinu zahraničních cest (a přenechá jí návštěvu Indie, aby si nemusel od tamní vlády vyslechnout, že na limity imisí skleníkových plynů může zapomenout).
Minulý týden vystoupila Clintonová s projevem v Radě pro zahraniční vztahy, který její podřízení prezentovali jako zásadní. V kuloárech přesvědčovali novináře, jak má Hillary všechno pod kontrolou. Dostavil se na něj celý zahraničněpolitický establishment. Pět minut po začátku ovšem prezident vystoupil s vlastním projevem o zdravotnictví v Bílém domě.
Ukázalo se navíc, že Hillary se odchýlila od textu, který byl novinářům distribuován krátce před jejím vystoupením, takže tlak na změny mohl přijít jen z vnějšku. A změny spočívaly ve změkčení požadavků na arabské státy při vyjednávání s Izraelem. To by odpovídalo, Hillary se za léta v mocenské aréně do značné míry odnaučila levicové sentimentalitě, zatímco v Obamově prostředí je antiizraelská tendence mnohem běžnější. A kdyby bylo jen na Hillary, sotva by se celosvětové jaderné ozbrojení prosadilo jako zásadní zahraničněpolitická iniciativa.
Produktivní souboj Jenže na uklizení Clintonové se lze dívat i jinak. Když v roce 2001 nastoupila do Senátu, všechny, kdo čekali, co tam bude tropit, překvapila tím, že se dlouho držela při zemi, pečlivě studovala materiály, budovala si dobré vztahy s kolegy a čekala na příležitost. Na State Departmentu vlastně nedělá nic jiného.
Z tónu amerických médií byste si toho nevšimli, ale prezident Obama je tím méně populární, čím více ho Američané poznávají. Prakticky žádná jeho politika, od stimulačního balíčku přes sanaci automobilek po reformu zdravotnictví, nemá nadpoloviční podporu veřejnosti. Hillary byla nahoře i dole, umí zatnout zuby, pracovat a čekat. Její pozice možná vůbec není špatná. A vrátíme-li se ke srovnání se vztahem Topolánek-Bém, vidíme, jak produktivně nakládat s politickou rivalitou.
***
Hillary se za léta v mocenské aréně do značné míry odnaučila levicové sentimentalitě, zatímco v Obamově prostředí je antiizraelská tendence běžnější
O autorovi| e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
