Vbřeznu 1983 slaví černošské hudební vydavatelství Motown čtvrtstoletí existence. Mezi gratulanty je i Michael Jackson, který na jeho počest zpívá svůj hit Billie Jean. Elektrizující taneční kreace vrcholí v čase písně 3:40 prvním představením jeho nové taneční figury moonwalk. Jackson jako by na chvílí svou měsíční chůzí popřel zemskou gravitaci a omráčené hudební celebrity v publiku se vzmůžou jen na obdivné vydechnutí. Všichni tuší, že se před jejich očima odehrál historický okamžik.
Jackson v té době prodává každý měsíc milion kusů své aktuální desky Thriller, jež se brzy stane nejúspěšnějším albem všech dob. O pár měsíců později ovládne s klipem k titulní skladbě desky hudební stanici MTV a posbírá osm cen Grammy. Magický slavnostní večer v kalifornské Pasadeně definitivně potvrdí Jacksonovu historickou úlohu v černošské hudbě. Pětadvacetiletý zpěvák a tanečník v sobě obsáhl hrdost soulové generace, nespoutanost funkového krále Jamese Browna, eleganci Diany Rossové i intenzitu amatérských nocí v klubu Apollo. A také špínu a pot každodenního života městských ulic, kde svůj moonwalk odkoukal od tanečníků breakdance. Heslo básníků z hnutí harlemské renesance z dvacátých let „černé je krásné“ se v jeho osobě dočkalo ztělesnění.
Komická figurka k obveselení Osud Michaela Jacksona ale nebyl zdaleka tak idylický, jak se na jednu chvíli v osmdesátých letech mohlo zdát. Když si poskládáme všechny střípky jeho životní mozaiky, dostaneme typický příběh Afroameričana, který se tvrdou prací a odříkáním prosadil v bělošské společnosti, avšak ztratil přitom část vlastní přirozenosti. Přes pohádkové bohatství, které nashromáždil, ho budou pronásledovat nekonečné rozpory mezi tím, kým je, a tím, za koho chce být považován. Až nakonec pod jejich tíhou definitivně poklesne v kolenou.
Fenomén Jackson lze správně nahlédnout jen v kontextu černošské kultury v USA. Cestu mu prošlapali slavní černošští sportovci, jazzmani, herci jako Sidney Poitier nebo soběstačné hitové továrny Motownu a Staxu. Stejně jako oni ale musel nést na zádech kříž rasismu hluboce zapsaného v DNA „Nového světa“, postaveného na levné pracovní síle z Afriky. Kříž o to těžší, že jako zpěvák se musel vyrovnávat s dlouhou tradicí černošských potulných bluesmanů, které bílá Amerika od poloviny 19. století vnímala jako zdroj zábavy. S nimi získala černá hudba poprvé svůj ráz komodity, kulturního artefaktu, který se dá prodat většinové společnosti. „Většina bílé Ameriky nikdy nepovažovala postavení černochů za něco tragického,“ píše v knize Blues People: Negro Music in White America prominentní teoretik černé kultury LeRoi Jones. „,Barevnej‘ byl pro hlavní proud americké společnosti vždy jen komická figurka k obveselení.“
Blues People odpovídá na mnohé otázky spojené s recepcí černé kultury v bílé společnosti, a ačkoliv vyšla už na začátku šedesátých let, její závěry sedí i na Jacksona. Ani bluesoví muzikanti a o něco málo později ani jazzmani černé pleti samozřejmě neměli přístup do bílých klubů a jejich bělošští imitátoři s černě nabarvenou tváří se je snažili napodobit odkoukanými gesty, která měla všechny rysy dětského chování. Dramatik, esejista a kritik Jones, který později přijal muslimské jméno Amiri Baraka, v tom vidí důkaz, že bílá Amerika vnímala černochy jako věčné děti, jejichž spontánní, bezmála divošské chování je stejně kouzelné jako nevinné.
I Michael Jackson byl často v médiích zobrazován jako velké dítě, jež si celý dospělý život nahrazuje ztracené dětství, promarněné prvními krůčky v nahrávacím průmyslu. Jackson vstoupil do povědomí Ameriky jako roztomilý jedenáctiletý klučina, který s neuvěřitelnou vervou zpívá hlavní vokál v hitu I Want You Back bratrské skupiny The Jackson 5. Jeho sólovou dráhu na značce Motown však rychle utnula puberta a pokusy o průlom v „dospěláckém“ soulovém stylu, skončily neúspěšně. Zachránilo ho setkání se zkušeným jazzovým producentem Quincy Jonesem na konci sedmdesátých let. Jejich první společné album Off The Wall z roku 1979 přijala hudební kritika s oslavnými fanfárami. Oceňovala resuscitaci Jacksonova kouzla, kterým uhranul publikum už jako -náctiletý.
Ukradená hudba Jackson je potomek osmdesátých let – éry, v níž boj za občanská práva vystřídal pro většinu Afroameričanů sen o sociální asimilaci skrze bohatství. I Jackson přijal Reaganovu vizi amerického kapitalismu, v němž všeobecný blahobyt zruší všechny rasové problémy. Byl skvělý obchodník a mezi jeho pamětihodné akce patří nákup licenčních práv na katalog The Beatles, jež doslova před nosem vyfoukl svému kamarádovi a častému spolupracovníkovi Paulu McCartneymu.
Jacksonovo nejslavnější album Thriller z roku 1982 lze z pozice obchodníka popsat jako dokonalý komerční produkt. Je smíchané z hudebních elementů černé i bílé hudby (disco, funk i popové balady), a chytře tak cílí hned na několik skupin hudebních fanoušků naráz. Deska byla koncipována tak, aby se každá z devíti skladeb mohla stát samostatným singlem, a málem se to i podařilo. Lidé si tak kromě alba koupili ještě sedm z devíti písní na singlech a Jackson se díky výhodné smlouvě s nahrávací firmou stal jedním z nejbohatších Afroameričanů. Žil si svůj americký sen, a když klipy k Billie Jean a Thrilleru ovládly doposud výhradně bělošskou hudební stanici MTV, brali to všichni jako velké vítězství černé hudby.
Cesta k němu byla dlouhá. Když v roce 1961 dosáhl singl Please Mr. Postman z černošského Motownu poprvé na číslo jedna amerického žebříčku, byl na jeho obalu místo fotografie interpretů obrázek poštovní schránky. Šéf vydavatelství Berry Gordy měl totiž strach, že kdyby se bílí fanoušci dozvěděli, že skupinu The Marvelettes tvoří zpěvačky černé pleti, desku by si nikdy nekoupili. Motown označoval svoje nahrávky hrdým sloganem „Hudba mladé Ameriky“ a dařilo se mu pronikat i na „bělošské“ trhy, černá hudba přesto stále existovala jako paralelní americká kultura. Naplno se to ukázalo v okamžiku, kdy zpoza oceánu dorazil do Ameriky fenomén The Beatles.
Přestože kvarteto z Liverpoolu bylo černým rhythm and blues velmi ovlivněno, jejich sláva zatlačila černošské interprety zpět do ústraní. Kulturní teoretici černé pleti jako LeRoi Jones mohli mít znovu pocit, že Beatles jsou další z linie bělošských interpretů, kteří si od černé Ameriky vypůjčí jejich hudbu, vyčistí ji od všeho provokativního a pak ji prodají masám. Ve skutečnosti je vztah černé a bílé hudby mnohem dynamičtější. Elvisova údajná krádež rhythm and blues nebo Eminemovo „přebělení“ hip hopu není nic jiného než přirozený kulturní proces, jenž je založen na výpůjčkách a drobných krádežích. Ostatně už jazz vznikl z konfrontace Afroameričanů s evropskou hudbou.
Přesto se však v šedesátých letech něco změnilo. „Společnost si při černošských nepokojích a po zkušenosti vietnamské války prošla katarzí a začala odmítat, nebo alespoň zpochybňovat tradiční hodnoty jako machismus, monogamii nebo patriotismus,“ rekapituluje situaci Nelson George v knize Death Of Rhythm & Blues. Na řadě byly také rasové předsudky. Síla černé Ameriky se dočkala romantizace v „béčkových“ akčních filmech žánru blaxploitation a interpreti jako Aretha Franklin, Ray Charles či James Brown po krůčcích proměňovali doposud převážně bílou hvězdnou oblohu populární hudby. Svět ale musel ještě několik let počkat na Michaela Jacksona, aby dominanci černé hudby definitivně potvrdil. Když se mu to na konci osmdesátých let s albem Bad definitivně povedlo, jeho černošští příznivci ke svému zděšení zjistili, že už vlastně černochem být přestal.
„Je to jednoduché. Změň svoji tvář, abys prodal o sto tisíc kusů svého produktu více a aby ses dostal k filmu a vydělal ještě víc peněz. Ve jménu komerce přestaň vypadat jako tvoji rodiče,“ shrnuje Nelson George filozofii černošské asimilace v osmdesátých letech. Jacksonova fotka na obalu desky Bad je dostatečně výmluvná: místo nespoutaného afra má na hlavně uměle zvlněné vlasy, nos změnila plastická operace a jeho tvář vypadá výrazně běleji než o čtyři roky předtím. Ve videoklipu k titulní skladbě se Jackson jako bohatý a úspěšný černoch po letech vrací do své čtvrti v černé Americe, kterou vykresluje optikou televizních kriminálek jako svět nekonečných pouličních válek gangů.
Děj je velmi podobný jeho staršímu klipu k skladbě Beat It, v němž osamělý Jackson vyřeší potenciální rvačku dvou nepřátelských skupin společným tancem. Proměň násilí v tanec a udělej pro svoji komunitu něco pozitivního, to je poselství Beat It. V Bad naproti tomu odrodilec Jackson uzemní konkurenční gang skandováním refrénu „Jsem zlý! Řekni mi, kdo je zlý? Já jsem zlý!“. Černošský kritik Greg Tate v eseji příznačně nazvané Co se to děje s Michaelem Jacksonem? popisuje pointu klipu následovně: „Jackson se černé komunitě nabízí jako vzor a doslova křičí svým bratrům a sestrám v ghettu do tváře: Nejste mi rovni. V jeho odporné vizi černé zkušenosti jste totiž buď stereotypním kriminálníkem, anebo jedním z krásných lidí jako on.“
To, co George popisuje jako „smrt rhythm and blues“ v osmdesátých letech, je znakem širší proměny černošské komunity, v níž se prohloubil rozdíl mezi bohatými Afroameričany, kteří se odstěhovali na předměstí, a hyperkapitalismem ostrakizovanou chudinou, která zůstala v městských ghettech. Obdobná situace nastala v hudbě. Na závěr své knihy George v roce 1989 smutně konstatuje: „Dvě největší hvězdy černé hudby poslední dekády Michael Jackson a Prince utíkají od své vlastní černoty, co jim nohy stačí.“ George ale netušil, že Jackson půjde ve své posedlosti úspěchem ještě dál a natočí Dangerous s pilotní singlem, v němž se zpívá: „Nezáleží na tom, jestli jsi černý, nebo bílý!“
Jacksonovo vymazání rasy mohlo být reakcí na zkušenost rasismu, vybělením své hudby si ale pod sebou podřezal větev. Dříve získávala jeho černotou další rozměr, jeho konsenzuální pop z devadesátých let je jen zprůměrněným produktem bez barvy a zápachu. V jeho osobním životě dostává podobu samoty a paranoidních stavů. Jackson ale rozhodně není první ani poslední z černochů, kteří zjistili, že místo, do něhož po dlouhé cestě došli, není jejich domovem. LeRoi Jones k tomu v Blues People už na začátku šedesátých let píše: „Černošská hudba je v kontextu oficiální americké kultury vždy radikální... Spousta černochů, například jazzových hudebníků, se úspěšně přesunula do beztvaré masové kultury, načež zjistili, že jim jejich nový domov není schopen zajistit naplnění základních sociálních či emočních potřeb.“ A to je něco, co žádný plastický chirurg nikdy nemůže opravit.
Mašina popularity generující další miliony dolarů běžela setrvačně dál, Jackson odtržený od svých kořenů však mířil do záhuby. Ani černoch, ani běloch, ani dítě, ani dospělý a kvůli nepovedeným plastickým operacím už podle vzhledu ani muž, ani žena. V době, kdy Jacksonova sláva vyhasínala, se do popředí hitparád drala hiphopová generace, která znovu ukázala, jak černoši skvěle umějí inovovat formát populární hudby. O dvě dekády později – v naší současnosti – ale musí také rapeři jako Kanye West nebo Jay-Z řešit stejné paradoxy slávy a zaprodání se. Řečeno s Jacksonem: „It‘s a thriller...“
***
Thriller
Michael Jackson Vydal Epic, katalogové číslo EK–38112.
1982. 42:19 min.
Bad Michael Jackson Vydal Epic, katalogové číslo EK–40600. 1987. 48:16 min. Dangerous Michael Jackson Vydal Epic, katalogové číslo EK–45400. 1991. 76:58 min. Blues People: Negro Music in White America LeRoi Jones (Imamu Amiri Baraka) Vydalo nakladatelství William Morrow and Company, New York 1963. 256 stran. Death Of Rhythm & Blues Nelson George Vydalo nakladatelství Plume, New York 1989. 223 strany.
Dvě největší hvězdy černé hudby poslední dekády Michael Jackson a Prince utíkají od své vlastní černoty, co jim nohy stačí
Nelson George hudební kritik, 1989
O autorovi| Karel Veselý, hudební publicista
