PRAHA Kultura v Praze se dostala kvůli „citlivému“ postupu modré komunální politiky do krize. Poslední týdny názorně ukázaly, jak hluboká je propast mezi těmi, co mají vytváření podmínek pro kulturu v popisu práce, a těmi, bez jejichž osobního angažmá by žádná nebyla. Jakýkoliv pokus o dialog se zdá předem ztracen, jako by diskutující ani nemluvili stejným jazykem; polopravdy, zapírání a mechanické omílání téhož se staly (zatím bohužel) účinnými prostředky komunikace s kritickou veřejností.
Pochopitelně se nejvíce hovoří o divadlech, jejichž existence je bezprostředně ohrožena. Jestliže pro pražské technology moci je nepřekonatelným problémem rozlišit komerční muzikálovou popkulturu od experimentálního přístupu umělecky náročnějších scén, pak jim snad absurditu stávajícího grantového systému pomůže ilustrovat příklad muzea Alfonse Muchy. Jeho podpora je s částkou 4 586 397 Kč hned po divadle Ta Fantastika v první kapitole grantového systému (tj. dotace na vstupenku) nejvyšší.
Muchovo muzeum je zařízení patřící Sebastianu Pawlowskému, jednomu z nejvlivnějších podnikatelů s nemovitostmi v Praze, který se může pyšnit nadstandardně dobrými vztahy se špičkami komunální politiky. Není žádným tajemstvím, že za nápadně výhodných podmínek mu například pražský magistrát prodal Škodův palác v centru hlavního města, aby si jej vzápětí za nápadně nevýhodných podmínek na dvacet let zase pronajal. Podobně vstřícně se k němu chovala i Městská část Praha 1, které vděčí za pronájem areálu malostranské Hergetovy cihelny a jejího okolí za neuvěřitelných finančních podmínek na neuvěřitelných devadesát devět let. A podobně by se dalo pokračovat... Vraťme se však raději k Muchovu muzeu.
Chytrý trik pro zvýšení obratu Podle Mezinárodní rady muzeí (ICOM) se muzeem nazývá „stálá nevýdělečná instituce..., otevřená veřejnosti, která získává, uchovává, zkoumá, zprostředkuje a vystavuje hmotné doklady o člověku a jeho prostředí...“. Jak obstojí na pozadí této definice „první muzeum na světě věnované životu a dílu proslulého, světově známého představitele secese Alfonsu Muchovi“? V pražském Kaunickém paláci je mu věnována část přízemí; asi z poloviny jde o výstavní plochu, zatímco ve zbývající části je umístěna nadměrně velká prodejna se suvenýrovým sortimentem. Samotná výstava tak spíše působí jako chytrý marketingový trik pro zvýšení maloobchodního obratu než jako systematicky budovaná muzejní expozice poskytující „souhrnný pohled na (Muchovo) výtvarné dílo“, jak hrdě informují webové stránky muzea.
Vystavena je pak opravdu asi stovka předmětů, z nichž je ovšem pouhá pětina originálů. A z nich v kontextu Muchovy malířské a kreslířské tvorby stojí za pozornost jen několik málo kusů. Zbytek tvoří barevné tisky Muchových plakátů, několik málo osobních památek a fotografie. Zkrátka mistrovská ukázka toho, jak lze z minima vytěžit maximum - samozřejmě peněz. Pan Pawlowski však podobně obsadil další marketingový „trhák“ turistické Prahy - Franze Kafku. S ním spojil svoje další rádoby muzeum, tentokrát v Hergetově cihelně, kterou nejdříve necitlivou rekonstrukcí zbavil někdejšího genia loci klasicistní fabriky, aby se v bezduché světelné show pokusil navodit tajemnost kafkovského Starého Města pražského. A samozřejmě jádrem jeho „muzea“ je opět rozměrná prodejna. A přitom obě zmiňovaná zařízení by podle mezinárodních standardů nemohla být za muzea ani označována! Muchovo „muzeum“ možná ještě „získává“ a „vystavuje“, ale neuchovává ani nezkoumá, ve druhém případě však již neplatí ani jedno. Jak odlišně v této souvislosti působí Museum Kampa, druhá muzejní instituce z magistrátního seznamu, podpořená 694 171 Kč, se svou systematicky budovanou sbírkou českého moderního umění, kurátorsky připravovaným výstavním programem a rozsáhlou publikační činností.
Vítězí tedy jen obchodní vychytralost a klamavá reklama? Taktika Pawlowského „kulturních“ podniků zjevně slaví úspěchy, tedy alespoň pokud lze usuzovat z množství převážně cizích návštěvníků Prahy, na němž se domácí podílejí minimální měrou. Magistrátu ale přece leží na srdci přilákat do Prahy nikoliv jenom kulturymilovnou klientelu, ale i tu, která bude ochotna utrácet.
Zbývá už jen Matějská pouť Otázkou je, co by to mělo být, aby kvůli tomu vážili cestu do Prahy. Samozřejmě! Kalendář s Muchovými ženami nebo tričko s Kafkou, to přece jinde nedostanou. Proto je podpora podobných aktivit zcela namístě. Za několik milionů se už přece dá něco hezkého vyrobit. A z hlediska magistrátních představ o kulturní politice to je vlastně zcela systémový krok. Jenom doufám, že otevřenost a objektivitu stávajícího grantového systému pochopí také kolotočáři na Matějské, vždyť mají návštěvníků také dost; tak hurá pro formulář, než se to příliš rozkřikne.
O autorovi| JIŘÍ FAJT, Autor působí na univerzitách v Lipsku a Berlíně
