Od začátku 90. let působil Pavel Makovec v investičním a bankovním sektoru, v němž prožil na manažerských pozicích všechny jeho proměny, úspěchy a pády. Paradoxní na jeho osudu je to, že všechny úspěchy, k nimž se hlásí, poznamenal poměrně záhy úplně jiný vývoj. Jeho pohled na věc je proto zaujatý a velmi jednoznačně vyhraněný. Ale jako ohlédnutí za „budováním kapitalismu“ v Česku nikoli nezajímavý.
V 70. letech studoval Pavel Makovec ekonomickou statistiku a politickou ekonomii na Vysoké škole ekonomické, a přestože základ studií tvořila marxistická ekonomie, umožňovala škola podle jeho slov jako jedna z mála seznámit se i s jinými ekonomickými teoriemi. Po dokončení studií na ní Makovec zůstal jako pedagog a v letech „perestrojky“ mezi rokem 1985 a 1989 ji vnímal už jako relativně svobodnou půdu, kde se dalo přicházet s neotřelými myšlenkami.
Na stejné startovní čáře V roce 1991 se Makovec rozhodl přejít do praxe, kde ve spoustě nových oblastí všichni stáli na stejné startovní čáře. „Jednou z nich byl kapitálový trh. Tehdejší Státní banka československá vydala inzerát, jímž hledala budoucí makléře pro zakládanou pražskou burzu cenných papírů. Přihlásil jsem se, uspěl a stal se jedním ze zhruba 30 lidí, kteří podstoupili celoroční kurz. Na závěr jsme mohli absolvovat měsíční stáž na londýnské burze, kde jsme získali kvalitní základy v oblasti fungování kapitálových trhů, včetně jejich regulace.“ Kplnohodnotnému rozjezdu burzy však podle Makovce chyběla v Česku politická vůle. Především se burze zcela vyhnula privatizace - žádný významný podnik nebyl privatizován prodejem akcií přes pražskou burzu, což manažer dodnes hodnotí jako chybu.
Kauza Česká spořitelna Z nabídek, které Makovec dostal po návratu z Londýna, jej nejvíc zaujala ta od České spořitelny, kde dostal příležitost podílet se na budování divize investičního bankovnictví. Období v ČS hodnotí s odstupem jako svou velkou úspěšnou story. „Na co jsem sáhl, to se mi podařilo. Byl jsem odpovědný za správu portfolia ČS v hodnotě zhruba čtyřiceti miliard korun, které ročně dělalo kolem tří až čtyř miliard čistého zisku. Byl jsem u zakládání Investiční společnosti, Penzijního fondu a Leasingové společnosti ČS, které rovněž patřily ke špičce. Byli jsme výkonnější než všechny zahraniční banky, přítomné v té době na českém trhu. Televize Nova byla z hlediska financí dítětem České spořitelny. Pan Lauder do ní nikdy žádné peníze nedal, rozjezd Novy byl financován z úvěru od ČS. Prodej podílů ve firmách spojených s Novou vynesl ČS víc než miliardu. Spořitelna se podílela i na rozjezdu mobilní sítě Paegas, což byl další superúspěšný projekt, byla nejsilnějším hráčem na kapitálovém trhu. Ale bohužel se s ní spojily i velké průšvihy. Dodávala nejvíc finančních zdrojů na mezibankovní trh a právě mezi malými bankami se pohybovalo nejvíc různých kvazi podnikatelů, kteří když nedostali normální půjčku od banky, tak si většinou s fiktivním kapitálem založili banku sami, půjčili si peníze na mezibankovním trhu a tyto peníze půjčili svým firmám. Ty firmy pak zkrachovaly a peníze už nikdo nikdy neviděl. Na tento trh dodávala ČS peníze prostřednictvím své divize mezibankovních obchodů a krach malých bank pak nejvíc odskákala.“
Sám Pavel Makovec odešel z České spořitelny po roce 1998, kdy došlo ke změně politické garnitury a nástupu sociální demokracie do vlády. Pozice v představenstvu České spořitelny se podle něj obsazovaly podle politických vazeb a střet s novým nadřízeným vypadal následovně: „Začal dělat nestandardní a pro ČS ztrátové operace a já mu je odmítal podepisovat. Když jsem opakovaně odmítl podepsat jeden nevýhodný kontrakt, během mé dovolené ho místo mě podepsal můj zástupce. Pak jsem byl bez udání důvodu odvolán a onen zástupce obsadil moje křeslo.“
Z té doby podle Makovce pocházejí i „fámy o ztrátách České spořitelny z investic do ruských dluhopisů“. „Česká spořitelna se v té době angažovala v Rusku, v řádu jednotek miliard. Investice do dluhopisů, které realizovala moje divize, byla v objemu zhruba dvě miliardy, další investice tvořily mezibankovní a korporátní úvěry. Ty naše dvě miliardy dělaly ruské státní dluhopisy, které spořitelně vydělávaly několik let nadprůměrné výnosy a ve finále jí vynesly kolem 600 milionů. Ostatní investice v Rusku ale byly ztrátové a tehdejší vedení spořitelny se snažilo vyvolat dojem, že jejím jediným problémem jsou investice do ruských dluhopisů - a ten vyřešilo odvolání ředitele divize Makovce. Skutečným problémem ČS však bylo její úvěrové portfolio, které musel za peníze daňových poplatníků sanovat stát. V květnu 1999 jsem odešel.“ Mise v Epicu Po odchodu ze spořitelny nastoupil Pavel Makovec do firmy Epic Securities, která zkoušela v Česku rozjet primární veřejnou nabídku akcií spojenou se vstupem na burzovní trh. V Epicu zůstal tři roky a ohlíží se za nimi jako za pěkným obdobím, byť ani tady se firmě hlavního cíle dosáhnout nepodařilo. „Nesehnali jsme dost investorů. Moc nám nepomohli ani někteří členové pražské burzy, kteří zastávali názor, že emise akcií na burze má smysl jenom u miliardových objemů. Já si dodnes myslím, že deset firem, co si přijdou na burzu pro řekněme 200 milionů, smysl má. Ale pražská burza je jen relativně drahá hračka a svoji základní funkci - umožnit firmám získat kapitál emisí akcií - bohužel neplní.“ Kauza ČSA Další velkou příležitostí byl konkurz na šéfa dlouhodobého financování a treasury ČSA, do nějž se v roce 2005 přihlásil a zvítězil. „ČSA kupovaly airbusy, což byla obrovská investice, a úkolem mého útvaru bylo dotáhnout výběrové řízení na financování tohoto nákupu,“ říká manažer.
Jeho působení v aerolinkách spadá do Tvrdíkovy éry, vlastní nákup letadel však Makovec hájí. „Pokud jde o výběrové řízení na financiéra nákupu, zažil jsem za svou éru jen málo takto výhodných podmínek financování. Banky o ten obchod stály a jejich nabídka tomu odpovídala. Z obchodního hlediska se ten nákup nedal financovat lépe,“ tvrdí. Že právě nákup airbusů bývá označován za moment, který vrhl ČSA do ztráty, z níž se nevzpamatovaly? Podle Pavla Makovce byl problém někde jinde. „Nová letadla měla částečně nahradit stávající boeingy. Průšvih byl ale v tom, že ačkoli přišly airbusy, boeingy létaly dál. ČSA se tak obrovským způsobem zvýšila přepravní kapacita, které však nedokázaly využít. To ale nebyl problém vlastní koupě. My jsme je kupovali paradoxně v době, kdy byl na trhu letadel nedostatek, takže ještě Radomír Lašák měl šanci celý kontrakt se ziskem prodat. Neudělal to.“
Za dalšími ztrátami ČSA vidí Makovec hlavně vysoké náklady, hrazené rozprodáváním a „prožíráním“ majetku aerolinek. „Když prodáte catering a zároveň s jeho kupcem uděláte smlouvu, že od něj každoročně utratíte za cateringové služby 400 milionů, tak je to hodně zvláštní. Stejně, jako když prodáte hangáry, budovy, pozemky, letadla, auta a současně si je od kupujících pronajmete s tím, že potřebujete cash na provoz. Dodnes se neví, komu ČSA prodaly cargo terminál. Obchody se státem by měly být co nejprůhlednější, ale tady odpovědní státní úředníci říkají, že ani nevědí, komu cargo patří. To připomíná rozkrádání ve velkém.“ Jsem optimista U toho už Pavel Makovec podle svých slov opět nebyl. Ještě během jeho působení v ČSA ho totiž oslovil jeho známý, finančník Pavoľ Krúpa, který právě zakládal fond kvalifikovaných investorů Arca Capital, a nabídl mu, aby ho šéfoval. „Paľa Krúpu jsem znal ještě z dob Epicu a jeho nabídka byla zajímavá. Věřím, že se nám podaří, aby stejně jako všude ve světě i u nás začaly fungovat mechanismy na podporu malého a středního podnikání přes posílení kapitálu těchto firem. Ale nebude to asi tak rychlé, jak bych si představoval.“
***
Dotazník Pavel Makovec Rodina: Ženatý 34 let, dva synové, vnučka a vnuk. Auto: Škoda. Jsem lokál patriot. Věděl bych i o lepších autech, ale v poměru cena a výkon škodovka vyhrává. Oblíbená hudba: Rock a muzika 60. a 70. let. Janis Joplin, Jimmy Hendrix, Led Zeppelin, skupina Chicago. V 80. letech jsem si pak oblíbil folk, Karla Plíhala, Jarka Nohavicu. Volný čas: Pocházím ze Staré Břeclavi, z jižní Moravy, takže mám rád ochutnávky dobrých moravských vín, spojené se zpěvem, tancem a povídáním. To je dobře strávený čas. Dovolená: Poslední roky v České republice, nejraději na jižní Moravě. V jednotlivých obcích se tu pořádají dny otevřených sklepů, kdy člověk zjišťuje, jaká spousta dobrých vinařů se objevila. Moravské vinařství udělalo za posledních dvacet let obrovský pokrok, v bílých vínech je plně konkurenceschopné se zahraničím a v červených se mu to časem určitě také podaří.
