Ztrácí francouzský národ hrdost anebo postrádá pokrok? Otázka, která se vnucuje každému, kdo od počátku listopadu minulého roku sledoval francouzskou diskusi o národní identitě. Inicioval ji prezident Nicolas Sarkozy. A výsledek? Nevalný. Jedni debatu uzavřeli do optiky úzce politikářského rámce. Obvinili prezidentův tábor z toho, že vytáhl téma národní identity výhradně s cílem zahnat do úzkých levicové protivníky pro nadcházející březnové volby do regionálních rad. Hra na národní notu by prý měla jako v roce 2007 při prezidentských volbách stáhnout k vládní pravici hlasy lepenistů. Pro druhé to byla zase příležitost k lamentacím o xenofobii a rasismu, neboť národní téma nutně navozuje otázku imigrace. A debata se změnila v přetahování levice - pravice, v překřikování se, kdo je a kdo není rasista, a v dialog hluchých.
Pokud se levice dala strhnout představou, že Sarkozy a jeho akolyté dělají vše jen s ohledem na volby, prozradila na sebe, že národní otázku podceňuje. Dokonce by se dalo tvrdit, že je v tomto ohledu méně citlivá než běžní Francouzi. Kdo odsuzoval směšování národní identity s přistěhovalectvím, ukázal, že má klapky na očích. Samozřejmě že se obě otázky musejí vidět ve spojení. A není na tom nic divného. Každá společnost se starou historickou tradicí, která navíc jako ta francouzská „nepoznala národní krizi dlouhého trvání“, řečeno slovy historika Maxe Galloa, může být početně silnou přistěhovaleckou vlnou uvedena do stavu nejistoty a zmatků. Ve snaze zvrátit sklony ke xenofobii a rasismu se nelze stavět zády k otázkám, z nichž se pochybné názory a postoje rodí. Vlajky do tříd První etapa debaty se nyní oficiálně uzavírá. Počátkem minulého týdne vzal záležitost do ruky premiér Francois Fillon. Hraje roli, která mu sedí, jak se zdá, nejlépe. Plní roli záchrance v situaci, která se stává neudržitelnou. A oznámil několik více méně symbolických opatření, která by vládě měla dovolit vyjít z dosud bezcenné debaty se ctí. Napříště by na všech školách v zemi měly trvale vlát francouzské vlajky a ve všech třídách má viset text deklarace práv člověka a občana ze srpna 1789. Do budoucna hodlá vláda povzbuzovat vznik jakýchsi patronátů francouzských občanů u nově příchozích cizinců, jejichž pobyt v zemi je legální.
Debaty budou jistě pokračovat. Převezmou je odborníci. „Národní identitu nelze shrnout do jediné věty, na jedinou stránku či do jedné knihy,“ tvrdí historik a demograf Hervé Le Bras. Ostatně věhlasný francouzský historik Fernand Braudel potřeboval na své dílo s názvem „Identita Francie“ dva svazky, a přesto nelze tvrdit, že by nabídl konečné vodítko i dnešku. „Dnes jsme umírněnější než republikánští patrioti 19. století,“ soudí Michel Winock. „Věřili, že Francie má poslání být příkladem všem ostatním národům. A to jim dalo odhodlání pustit se do kolonizace. Říkali si, že tím přinášejí ostatním osvícenost a civilizaci. Něco takového se přežilo.“ A nejen to, pochybnosti dnes vyvolává i moderní koncepce „otevřeného nacionalismu“ bez rasismu a bez xenofobie, koncepce de Gaullova, nadšeného čtenáře Péguyho, pro něhož byla „Francie královnou a kmotřenkou národů“.
Základní otázka ovšem trvá. Co znamená být Francouzem?
Jak uchovat „francouzskost“ v soudobých podmínkách globalizace?
Jak postavit účinnou hráz proti rozpouštění se v planetární vesnici a ve zbožně-tržní jednohlasnosti?
Sondáže prozrazují, že velká většina Francouzů je nakloněna celonárodní debatě o národní identitě. Roli může hrát tíseň, která na společnost dopadá v souvislosti se změnou jejího etnickokulturního složení. Stejně jako se na tom může podepisovat vědomí, že francouzská kultura prochází v posledních desetiletích proměnou a ztrácí kdysi dominantní postavení ve světě. V souvislosti s probíhající ekonomickou krizí, kterou Francouzi nezvládají špatně, se logicky ozývají otázky týkající se evropského budování. Zásadní rozhodnutí se přestala přijímat „u nás“ a to čas od času dráždí. Francouzi se už smířili s tím, že potřebují Evropu, aby si zachovali velikost. Ale občas těžko nesou dopady, které jim soudobý vývoj přináší. Není jim po chuti nejen tlak na omezování výhod sociálního státu, ale i takové jevy jako kupříkladu trvalý pokles váhy francouzštiny ve světě a mezinárodních vztazích zejména nebo ztráta kdysi výsadní pozice v umění, módě, filozofii a humanitních vědách.
O Francii napsal historik Marc Bloch, který skonal pod kulkami německých okupantů, že je připraven ji bránit jako vlastní, neboť „z pramene její kultury jsem pil, svou jsem učinil její minulost a neoddechnu si než pod jejím nebem“. Jak vlastenecká nábožnost! Nemizí či není už vlastně mrtvá? Alain Finkielkraut, konzervativně naladěný kritik současnosti, je skeptický: „Stále více Francouzů, elity nevyjímaje, jsou dnes cizinci ve vlastním jazyku, literatuře, dějinách a krajině. Francouzská civilizace mizí a u nových obyvatel Francie, obviňujících soustavně stát z rasismu, roste bojovná frankofobie.“ Podobná starost řadu intelektuálů, umělců a politiků netrápí. Odmítají se o „národní identitě“ bavit. „Je to lichvářství extrémní reakce na bázi slovního spojení národ a identita, jsou to křeče nadčasového pétainismu,“ prohlašuje filozof Alain Badiou. „Odmítání národní identity,“ píše historik Vincent Duclerc, „svědčí o tom, že se jedná o ideologii, jež nemá nic společného s identitou Francie jako republiky směřující k demokracii. Francouzská realita má sice daleko k plné demokracii, leč o to více se žádá demokracii pomáhat a nezastrašovat ty, kteří po ní volají.“
Potíž této pozice, která proti národní identitě staví demokracii, spočívá v tom, že nebere v potaz, zda je demokracie možná bez národa. Dává-li se přednost ohledům k rozdílnostem a zájmům odlišných skupin, na národní celek mnoho místa nezbude. A přestaneli národní společenství probouzet u kritické masy svých členů „patriotismus soucitu“, jak to nazvala Simone Weilová, riskuje, že to krásné, drahocenné a ohrožené zkázou, co představuje jádro národní kultury, ztratí posléze i poslední přímluvce.
***
Francouzi se už smířili s tím, že potřebují Evropu, aby si zachovali velikost. Ale občas těžko nesou dopady, které jim soudobý vývoj přináší.
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, filozof a arabista
