Už jenom pár dní zbývá do maturitní generálky, která má odstartovat velké testování a porovnávání českých žáků a studentů. Nezůstane totiž jen u jednotné státní maturity. Nový ministr školství Josef Dobeš chce zavést testování i v dalších uzlových bodech vzdělávacího procesu, konkrétně v páté a deváté třídě. Bude se ve škole napříště jen trénovat na testy?
Ne že by školy něco podobného až dosud nepodstupovaly vůbec. Mnohé z nich doporučovaly svým žákům, kteří se chystali k přijímacím zkouškám na střední školy, srovnávací testy soukromé společnosti Scio.
Ty, co si na sobě dávají záležet, si o vlastní vůli a často na vlastní náklady zase objednávaly testy společnosti Kalibro, které ověřují schopnost žáků aplikovat získané vědomosti a dovednosti na konkrétní situace. Testování deváťáků alespoň v některých krajích vyzkoušelo také státní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) zřízené původně kvůli zavedení jednotných maturit.
Teď by ale mělo být testování celoplošné a de facto povinné. Je to dobře, nebo ne?
Nemalá část veřejnosti, a to i odborné, je přesvědčena, že ne. Že se tím školám, jimž jsme před časem rozvázali ruce, aby mohly v rámci rámcových vzdělávacích programů uplatnit vlastní tvořivost a respektovat individuální potřeby jednotlivců, opět zužuje prostor. A že napříště budou všechny zase jen a jen trénovat na testy ověřující nějaké uměle vytvořené standardy.
Srovnávací analýza napovídá: kontrola je důležitá. A pomáhá Existuje ale i jiný názor. Ten říká, že právě větší volnost musí být vyvážena lepší informovaností o tom, jak si která škola vede. A jak jinak získat informace než testováním?
Je také známo, že tam, kde se zaměřili například na testování čtenářské gramotnosti, se tato dovednost celkově zlepšuje.
V tom ohledu je zajímavá i zpráva pražské kanceláře mezinárodní konzultační firmy McKinsey Company.
Společnost zaměřená na manažerské poradenství hledala loni oblast, v níž by mohla využít svých kompetencí pro veřejně prospěšnou studii. Po diskusích s vůdčími osobnostmi české podnikové a akademické sféry i s politiky se zaměřila na vzdělávání, konkrétně na oblast základních a středních škol. McKinsey vyšla ze svých zkušeností se vzdělávacími systémy v jiných zemích a na základě studia deseti systémů dosahujících nejlepších výsledků vypracovala některá doporučení.
V jednom z nich se říká: „Česká republika by měla jako doplněk k rámcovým vzdělávacím programům definovat standardy absolutních úrovní dovedností studentů.“Jinak řečeno, značnou volnost, kterou mají školy, pokud jde o volbu vzdělávacích metod a cest, je třeba jistit „kontrolními stanovišti“, kde se měří výkony žáků.
Jako dobrý příklad uvádí materiál kanadské Ontario, kde mají komplexní sadu standardů sloužící učitelům jako jednoznačné vodítko. „Tamější standardy detailně popisují, jaké znalosti má žák mít v tom kterém ročníku, a to včetně konkrétních příkladů. Dovednosti a znalosti jsou přehledně shrnuty ve výkonnostních kartách, které kodifikují žádoucí výsledky. Učitelé tak mají k dispozici jasná pravidla pro minimální výkony, kterých musí žák dosáhnout.“ Něco podobného není pro nás úplnou novinkou. Je známo, že v některých vyspělých zemích, zejména pak anglosaských, existuje pravidelné testování výsledků vzdělávání. Dokonce se na jeho základě sestavují jakési žebříčky. A rodiny podle nich vybírají, kam poslat své děti do školy. Někdy se kvůli tomu dokonce i do blízkosti dobré školy stěhují.
Na druhé straně se i tam objevují námitky. Jedna z těch nejdůležitějších by měla zaznít i u nás: Děti, které testujeme, ale ani jednotlivé školy nemají přece stejné výchozí pozice. Tam, kde nabrali slabší žáky, jen těžko dosáhnou stejných výsledků jako tam, kde jsou motivované a opečovávané děti, často dokonce pečlivě vybírané.
S tím ostatně souhlasí i ředitel českého Centra pro zjišťování vzdělávacích výsledků Pavel Zelený: „Pokud škola leží řekněme v oblasti, kde žijí děti z málo podnětného prostředí, může odvádět neuvěřitelnou práci, ale v absolutních výsledcích se to neprojeví.“ Přitom připouští, že pozice takové školy na vzdělávacím trhu bude nevalná.
Na otázku LN, jestli si myslí, že plošné testy by měly být spíše ověřovací, nebo srovnávací, Zelený odpovídá: „Jejich primárním úkolem má být ověření, nakolik škola splnila požadované standardy. Je ale třeba počítat s tím, že i když stát řekne, že cílem těch testů je dát škole objektivní informaci o tom, jak si vedou její žáci i ona sama a výsledky mají sloužit hlavně pro vnitřní potřebu školy, nelze zabránit tomu, aby další aktéři nevyužili těch výsledků k jiným cílům, například k sestavování různých žebříčků.“
Přitom je zřejmé, že o místa ve škole na dolních příčkách se rodiče jistě prát nebudou a není vyloučeno, že zřizovatel ji asi taky nebude chválit.
Když škola dopadne špatně, nemusí být ještě špatná Podle Pavla Zeleného bude záležet na osvícenosti zřizovatele. „Důležité je vědět: neplatí, že když škola dopadne špatně v testech, je špatná, ale že potřebuje speciální podporu,“ zdůrazňuje ředitel CERMAT. Zároveň vysvětluje, že existuje několik metod, jak riziko nespravedlivého poměřování zmenšit.
„Za prvé je potřeba srovnávat srovnatelné, provést jistou standardizaci výsledků, možná rozdělit školy do skupin. A pak je možné začít uvažovat o přidané hodnotě,“ dodává Zelený Měření přidané hodnoty není snadné ani levné Ano. Měřením přidané hodnoty, tedy měřením toho, kam škola žáky svým působením posunula z výchozí pozice, se zaklíná i ministr Dobeš. Zatím ale nikdo jednoznačně neřekl, jak by se to dělalo. Zelený připouští, že něco takového by nebylo levné.
Optimističtější je, pokud jde o věkové rozdíly. Je známo, že zejména u nižších tříd (třeba těch pátých) hraje nemalou roli věkový rozdíl, tedy to, jestli se testuje dítě, které šlo do školy v šesti, nebo v sedmi letech. Dneska ale dělají věkové diference i víc než rok. „Pokud se ukáže, že to má vliv, toto standardizovat je hračka,“ tvrdí Zelený.
Přesto nelze vyloučit, že budou školy dávat při zápisech přednost dětem sedmiletým před šestiletými. Aby v testování dopadly lépe. Školství, a to nejen u nás, je zkrátka postaveno na výkonnosti. Otázkou ovšem zůstává, jestli je to dobré pro děti.
Pokračování na straně 26
Dokončení ze strany 25
Zdá se však, že veřejnost, včetně rodičů, proti tomu neprotestuje. Ba naopak, po žebříčcích, které by řadily školy podle výkonnosti, je poptávka. Lze tedy předpokládat, že testování bude. Ale jaké?
To zatím není úplně jasné. Pokud bychom však dali na McKinsey, asi bychom začali testováním čtenářských dovedností, tedy toho, zda jsou žáci schopni pracovat s textem, a matematiky.
Pro žáky by testy neměly být moc důležité Zpráva totiž doporučuje „zavádět testování postupně v několika vlnách s tím, že výsledkem by byly standardizované testy z matematiky a čtenářských dovedností ve třetích, pátých (nebo šestých) a devátých třídách.“ Sofistikovanějšího a přínosnějšího hodnocení, které by měřilo přidanou hodnotu, by se podle studie nejspíš nepodařilo dosáhnout hned.
Co McKinsey doporučuje dál? „S testováním je spojena nutnost správné interpretace výsledků,“ upozorňuje. To je podle odborníků úkol hlavně pro školní inspekci. „Na krajské úrovni by se navíc mohly srovnávat výsledky testů s dalšími informacemi o škole (např. o jejím dlouhodobém zlepšování, o socio-ekonomickém zázemí studentů) a závěry srovnání používat pro hodnocení ředitelů. Z pohledu žáků by se mělo jednat o relativně nevýznamné testy, které by se nemusely používat například jako přijímací zkoušky na střední školy.“
Časem by se podle materiálu mohlo testování rozšířit z matematiky a čtenářských dovedností i na jiné předměty, například jazyky. Zvážit lze podle McKinsey i méně intenzivní verzi standardizovaných testů, tedy takovou, že by se každý rok testovala například jen třetina všech škol, takže by každá škola prošla testováním jednou za tři roky.
Zveřejňování se příliš nedoporučuje Nejednoznačné je doporučení stran zveřejňování výsledků. „Hodnocení by teoreticky mohlo plnit ještě jeden cíl, a sice usnadnění výběru školy zveřejňováním výsledků,“ píše se v materiálu, ale v zápětí následuje varování: „I když nelze automaticky předpokládat, že by to v případě České republiky bylo žádoucí. Bez ohledu na to, jak se Česká republika rozhodne, stojí za zmínku, že i když řada zemí výsledky testů zveřejňuje, některé z těch nejlepších, jako třeba Finsko nebo Singapur, tak nečiní.“ To je bezesporu zajímavá informace.
***
TESTOVÁNÍ: PRO A PROTI
PROČ TESTOVAT? * Dělají to v mnoha zemích Evropy, Ameriky, ale i Asie. * Testování pomůže k lepší informovanosti: školy, zřizovatele, rodičů, případně i veřejnosti. * Testování může odhalit slabé stránky vzdělávacího procesu. * Testování by mohlo pomoci zjistit, která škola nebo kteří žáci potřebují speciální podporu.
PROČ NETESTOVAT? * Protože testování v sobě nese nebezpečí srovnávání nesrovnatelného. * Protože školy budou mít tendenci zbavovat se špatných žáků, aby jim nekazili výsledky, podle nichž by mohly být posuzovány. * Protože chceme, aby učitelé rozvíjeli především individuální schopnosti jednotlivců, a ne aby je trénovali na jednotné testy.
