Filmoví mimozemšťané se vyskytují převážně v jednom ze dvou základních provedení – školitel nebo útočník. Ten první přináší z hvězd důležitá poučení, díky nimž lidé (nebo alespoň někteří z nich) konečně pochopí, jak moc je lepší, když jsou jeden na druhého a planetu hodní, netrpí předsudky vůči cizímu a nezvyklému, spolupracují a podobně. S tím druhým bývá větší legrace a pro Hollywood se stává důležitějším. V současné přecitlivělé době, v níž filmový průmysl navíc musí myslet globálně, je těžké ukazovat ve špatném světle nějakou skupinu jako celek – kromě „mimoušů“.
Agresoři z hvězd se tak stávají nejenom vhodnými kandidáty pro jaksi kolektivního padoucha, na nějž je v kině možné syčet a bez jakéhokoli relativizování fandit „našim“, ale prakticky jedinými možnými. Může to být jeden z důvodů (kromě např. poněkud chiliastického a paranoidního ducha doby), proč teď v Hollywoodu vzniká hned několik snímků, jejichž tématem je vpád zlovolných návštěvníků z kosmu. Jako první z nich na plátna dorazil snímek Joea Liebesmana Světová invaze.
Je to film, který lze s přimhouřenýma očima a ucpanýma ušima označit za naplňující očekávání diváka prahnoucího po dvou hodinách bezmyšlenkovité zábavy – na poli bezmyšlenkovitosti ovšem uspívá daleko výrazněji než co do zábavnosti.
Navzdory české verzi původního názvu Battle: Los Angeles není ta mimozemská invaze ukazovaná v jaksi světovém měřítku – bez prezidentů činících osudová rozhodnutí a map hroutících se front. S podobnými válečnými „freskami“ má ale Světová invaze společnou, mírně řečeno, hodně zkratkovitou charakterizaci a trapností dunící patos. Liebesman střet předvádí z perspektivy pěšáků – čety mariňáků, kteří jsou narychlo povoláni, aby hrozbu z kosmu odvrátili. Dostanou při tom šanci projevit nezdolného týmového ducha, odhodlání k oběti, chlapskou solidaritu a širokou škálu gymnastických dovedností. Jak se mohlo stát, že závěrečné titulky filmu neobsahují odkaz na příslušnou náborovou kancelář. Snímek čerpá z filmů, jež už dříve a zdařileji předvedly katastrofu zdola – např. Spielbergovy Války světů nebo Reevesova Monstra. Motiv mariňáků bojujících v rozbitém městě zas připomene Scottův snímek Černý jestřáb sestřelen. Světová invaze zpočátku celkem svižně odsýpá. Rychle diváka seznámí s tím, jaký že to ohraný stereotyp bude která postava představovat, a přejde ke všeobecné řežbě. Kamera se tváří současně a dynamicky v duchu hesla „čím víc se obraz třese, tím je pravdivější“. S tím rádoby realismem se ovšem dost tluče naprostá papírovost dialogů a neinspirovaná polopatičnost některých motivů, jež jako kdyby autoři koncipovali poté, co posnídali vlastní mozky. Naštěstí se ale ve filmu přece jen víc střílí než mluví a činí se tak jakž takž kompetentně. Zadnice nepřátel jsou ve finále jen okopány, nikoliv definitivně nakopány, prostor pro dvojku by tu tedy byl. Těšme se.
Světová invaze
USA 2010 Režie: Jonathan Liebesman Hrají: Aaron Eckhart, Michelle Rodriguezová a další Premiéra 10. 3.
