Hlas Grega Dulliho, zpěváka skupiny The Afghan Whigs blahé paměti, dnes Twilight Singers a Gutter Twins, je unikátním způsobem víceznačný. Je v něm hebká vtíravost zkušeného svůdce, který šeptá sladké nesmysly do ucha své oběti a taky výčitky a tíseň člověka, který ví už teď, jak ho budou jeho dnešní skutky zítra trápit. Napjaté odhodlání chlapíka, který se rozhodl utrhnout se ze řetězu, a vzteklé a smutné odevzdání někoho, kdo si je vědomý toho, že není kam se utrhnout, protože v největším rozletu člověk stejně narazí na zeď.
Podobná byla i hudba jeho první kapely, která se v devadesátých letech v něčem vymykala zvuku tehdy žebříčkům dominujícího stylu grunge. Místo kostkované košile obleky a černé brýle, obojí v lehce mafiánském stylu. Jejich kytary sice zněly drásavě a těžce, jak dobová móda vyžadovala, naroubované ale byly na rytmiku, v níž zněla echa soulu a diska, trochu v tom ohledu předběhla dobu. Asi i proto nikdy nepřekročila hranici mezi sférou kapel uznávaných a těch v diváckém smyslu velkých.
Na nedoceněné předposlední desce The Afghan Whigs Black Love je písnička Bulletproof. Po dramatickém nástupu kláves se zklidní a pak po šest minut roste – od vábení k zuřivému křiku. Když kapela docrescenduje, kam to jenom jde, Dulli ječí to nejtriviálnější slovo rokenrolových písniček – love. Je v tom ale taková kombinace touhy, zoufalství, spoutanosti a vůle ke svobodě, jakou člověk slyší jenom málokdy. Vzácná chvíle.
***
TIPY * Manic Street Preachers: Postcards From a Young Man (Sony Music) Velšské hvězdy letošního festivalu v Trutnově vydávají už desáté album, neznějí na něm sice moc nově, ale docela energicky. * Mavis Staples: You Are Not Alone (Epitaph) Královna angažovaného gospelu v produkci Jeffa Tweedyho.
