Alice Růžičková (32) pracovala jako asistentka ředitele jedné velké pražské realitní kanceláře. Vydělávala 35 tisíc korun měsíčně. Pak odešla na mateřskou, která jí končí v červnu. Její životní standard, který v posledních šesti měsících zajišťovala mateřská ve výši přes 21 tisíc korun, se výrazně sníží. Jak výrazně, to si musí rozhodnout sama. Mateřská ruleta „Stojím před rozhodnutím, jestli zůstanu doma do dvou let syna za 11 400 měsíčně, do jeho tří let za 7600 měsíčně, nebo do čtyř nejdřív za 7600 a od synova 22. měsíce za 3800 korun. Nejradši bych ale šla do práce, až bude Matějovi rok, prostě jakmile ho přestanu kojit. Jednak mě práce moc bavila a jednak bych nerada úplně vypadla z kolektivu,“ popisuje své plány Alice a dodává: „Jenže asi zůstane jen u plánů. Když jsem totiž začala pátrat po jeslích v okolí, zjistila jsem, že žádné nejsou. Nebo jsou, ale jen soukromé, kde se platí dvanáct tisíc za měsíc.“
Alice si tedy zkoušela domluvit částečný úvazek ve své původní práci, ale bylo jí řečeno, že buď nastoupí na sto procent, nebo nic. „Asi mi tedy nezbude než být na rodičovské, dokud Matěj nepůjde ve třech letech do školky. Jenže se bojím, že s těmi 7600 korunami nevyžijeme. Manžel má průměrnou mzdu, platíme 12 tisíc měsíčně hypotéku...“
Patová situace, do níž se dostala Alice, potkává každý rok tisíce žen. Většina ji řeší stejně: i když se původně třeba v roce dítěte chtěly vrátit aspoň částečně do pracovního procesu, zůstanou doma celé tři roky. Pokud totiž nemají babičku ochotnou hlídat nebo 20 až 30 tisíc korun měsíčně na profesionální chůvu, nemají jinou volbu. Alicin dojem, že jesle u nás už prakticky neexistují, byl totiž správný. Zatímco v roce 1990 fungovalo v české části federace podle ministerstva práce a sociálních věcí 1054 jeslí provozovaných státem, v Česku roku 2009 jich už bylo jen 46. A soukromé jesle sice existují, ale platí se v nich od 8 do 30 tisíc korun měsíčně, a navíc nejsou k dispozici všude. Návrat do práce se tedy vyplatí jen opravdu dobře vydělávajícím ženám anebo ženám, které finančně zabezpečí manžel. A to Alice není.
Samozřejmě, že nejde jen o jesle. Nepomáhají ani zaměstnavatelé. Možnost práce z domova nebo částečného úvazku nabízí jen zlomek z nich. Do tří let věku dítěte se podle sociologického výzkumu, který si nechala vypracovat organizace Gender Studies, vrací do zaměstnání jen 12 % žen. Mnohé si naopak pořídí další dítě a zůstávají pak doma i šest a více let. Podle údajů Eurostatu se tedy můžeme chlubit neslavným rekordem největšího rozdílu mezi zaměstnaností bezdětných žen a matek v rámci celé EU. Jinými slovy: fakt, že žena má děti, v Česku jednoznačně zhoršuje její postavení na trhu práce. Pak si ovšem velmi dobře rozmyslí, zda toto všechno chce podstoupit. Výsledkem je, že dětí se rodí málo (podle ČSÚ je to 1,5 dítěte na jednu ženu v reprodukčním věku - pozn. red.). A bude se jich rodit ještě méně.
Babyboom skončil.
Co bude dál?
Babyboom, který v Česku panoval posledních sedm let, loni definitivně skončil. Česko vymírá (přesněji řečeno - vymírat nepřestalo ani za babyboomu, jen se tento proces zpomalil) a stát neví, co s tím. A začíná se zdát, že motivace dlouhou rodičovskou dovolenou - nejdelší ze všech zemí Evropské unie - nestačí.
Třírychlostní rodičovská u nás funguje od roku 2008. Češky mají možnost vybrat si z dvouleté, tříleté a čtyřleté rodičovské (zákonný nárok na podržení svého pracovního místa mají maximálně tři roky). Taková délka rodičovské v Evropě zdaleka není samozřejmostí - například ve Španělsku trvá jen 16 týdnů, a to včetně doby před porodem. Obecně nejdelší rodičovskou nabízí právě většina postkomunistických zemí.
„Možnost zvolit si rodičovskou dovolenou dlouhou až čtyři roky mají u nás ženy už patnáct let - přitom porodnost neustále klesala, dokud nezačaly rodit takzvané Husákovy děti,“ naráží Hana Maříková ze Sociologického ústavu Akademie věd na generaci narozenou v 70. letech. „Pak nastal babyboom, ale nyní, kdy do reprodukčního věku přicházejí slabší ročníky, porodnost opět klesá,“ dodává.
Co s tím? Zdá se, že pes je zakopaný jinde než v počtu let, kdy zaměstnavatel ženě garantuje místo a stát finanční zabezpečení. Totiž v možnosti volby - zůstat doma, pokud si to žena přeje, anebo jít do práce, byť i jen na částečný úvazek. „V mezinárodním srovnání se ukazuje jako nejúspěšnější skandinávský model, kdy se do péče o děti zapojují oba rodiče, funguje možnost částečných úvazků a existuje systém zajištění péče o malé děti,“ říká Maříková.
Její slova potvrzuje studie věnovaná problematice rodiny a rodinné politiky v postkomunistických státech, kterou provedl Švéd Steven Saxonberg, profesor sociologie na Univerzitě v Uppsale. Zjistil, že především v Česku panuje odpor k instituci jeslí, které v jiných zemích fungují bez problémů.
„Často slýchám, že jesle jsou komunistický vynález, a proto musí být zcela zrušeny. Ale neměli jste ve vaší zemi i komunistické nemocnice nebo univerzity? Přesto jste je nezavřeli,“ konstatuje. Odůvodněná podle něj není ani hranice tří let dítěte, kdy může být s požehnáním psychologů teprve „vypuštěno“ mezi ostatní děti, do školky. „Je snad dítě staré dva roky a 364 dní výrazně jiné než dítě o den starší? Promění se najednou pulec v žábu právě 365. den roku?“ klade Steven Saxonberg řečnickou otázku.
Není divu, že se diví. Podle českých statistik u nás chodí do jeslí jen zhruba jedno procento dětí, na sousedním Slovensku je to přitom téměř pětina a v severských státech polovina až dvě třetiny dětské populace. Mnozí čeští odborníci však jesle jednoznačně odmítají - například psycholog Jeroným Klimeš.
„Říká se, že domovy důchodců jsou pomstou dětí za jesle, a je to pravda. Umístění do těchto zařízení do tří let je týrání dětí,“ prohlásil Klimeš pro Deník autoritativně. Jenže žádné seriózní vědecké studie, které by toto tvrzení dokládaly, neexistují. Je to pouze názor proti názoru.
Pokračování na straně II Jak zařídit babyboom
Dokončení ze strany I
Stejně jako existují děti, které v jeslích trpí a pro něž by jejich návštěva byla zbytečným stresem, jsou i jiné, které do nich chodí rády. Z vlastní zkušenosti to potvrzuje například Soňa Doubková z Milovic, bývalá učitelka v mateřské škole, matka sedmiletého Kryštofa a tříletého Bartoloměje a nově také provozovatelka soukromé miniškolky De-po (Dětský pokoj), kam chodí i děti mladší tří let.
„Chodí k nám děti od roku a půl do pěti let a každý den vidím, jak je psychologická poučka, že si dítě mladší tří let nedokáže hrát s jinými dětmi, mimo. Děti si u nás běžně hrají společně, a to bez ohledu na věk,“ tvrdí Doubková. Je přesvědčena, že pro dítě je lepší, když si na kolektiv zvyká dříve než ve třech letech. Čím později se totiž podle ní dostane mezi vrstevníky, tím hůř pro něj. Čeká ho větší trauma z odloučení od matky.
Jak dostat otce na rodičovskou Problém ovšem není jen v nedostatku jeslí. Stále ještě je také málo rodin, kde se o dítě do tří let stará otec. Na rodičovské dovolené je u nás jen pouhé jedno až dvě procenta mužů. Oproti očekávání jejich počet neroste a zůstává už léta prakticky stejný. Důvod je jasný: muži stále vydělávají víc než ženy, a tak je nasnadě, kdo zůstane doma. Jsou ale i výjimky, které potvrzují pravidlo.
Vladislav Kubíček z Brna neměl na vybranou. Otcem v domácnosti se stal ze dne na den, bez přípravy. Po porodu se u jeho ženy objevily vážné zdravotní problémy a skončila na oddělení ARO.
„První měsíc jsem pečoval o syna v porodnici, kde jsem se snažil také podpořit manželku.
A i po návratu ženy domů jsem jako rodič fungoval hlavně já,“ vzpomíná Vladislav.
Situace se opakovala i před porodem druhého dítěte - rodinu udržoval v chodu muž. „Oficiálně jsem na rodičovské ale nikdy nebyl.
Vždy to byla rychlá souhra událostí, která mě postavila do role jediného pečujícího rodiče,“ dodává.
Otcové se sice do výchovy dětí zapojují častěji než dříve, ale hlavní břemeno zůstává stále na matkách. Tento model je zažitý tak silně, že negativně ovlivňuje i trh práce. „Pro zaměstnavatele je ekonomicky výhodnější přijmout i méně kvalifikovaného muže, protože i když bude pracovat hůř než žena, pravděpodobně neopustí zaměstnání kvůli péči o děti,“ popisuje Steven Saxonberg. Jeho názor potvrzuje nedávný průzkum agentury Mediaresearch pro ministerstvo práce a sociálních věcí. O nemocné dítě se podle něj v Česku stará jen 15 % mužů.
Zkušenosti z jiných zemí - například právě severských - přitom dokazují, že muži jsou navzdory předsudkům schopni postarat se o děti stejně dobře nebo naopak mizerně jako ženy. Ve Švédsku si rodičovskou dovolenou mezi sebou rozdělují oba partneři. Trvá celkem 16 měsíců a matka a otec se povinně musí vystřídat tak, aby každý z nich strávil doma 2 měsíce. Když to neudělají, o tyto dva měsíce přijdou a nedostanou za ně žádné peníze. Tento model vedl podle Stevena Saxonberga nejen ke zvýšení porodnosti, ale také ke snížení rozvodovosti. Otcové získali možnost být více se svými dětmi, a naopak matky se mohly realizovat i mimo rodinu. Navíc ani jeden z rodičů netrpí obavami ze ztráty své pozice v zaměstnání. U nás však otcové na rodičovské stále ještě občas narážejí na předsudky. Setkal se s nimi i Vladislav Kubíček. „Hlavní starostí sester na novorozeneckém oddělení bylo, abych neumazal inkubátor. Pamatuji si také úlek sestřičky, když jsem chtěl půjčit nůžky na nehty, abych je synovi ostříhal. Nepůjčila mi je, protože to dělají maminky a já bych mohl miminku ustřihnout celý prst,“ vzpomíná nyní už s úsměvem. Jinak se ale setkával spíše s pozitivními reakcemi okolí.
Společnost se na muže, kteří se starají o malé dítě, většinou dívá jako na hrdiny, kteří dokážou péči zvládnout navzdory své „přirozenosti“. Horší to mají matky: pokud děti zanechají v péči otce, okolí na ně často pohlíží jako na sobecké kariéristky.
Bylo by ideální, kdyby více rodin mělo možnost fungovat jako Kubíčkovi. Problém je ale pravděpodobně opravdu v tom, že veškeré debaty o rodičovství se v Česku obvykle stočí k tomu, co je pro ženy a muže takzvaně přirozené. „Neustále se odvoláváme na přirozenost a tradiční rodinu. Místo toho, abychom lidi nechali, aby se sami rozhodli, co je pro ně dobré, jim údajné dobro přirozenosti vnutíme,“ upozorňuje psycholog Lukáš Sedláček z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a dodává, že se ve své praxi často setkává s rodiči, kteří mají ze své odlišné volby pocity viny. A to navzdory tomu, že jsou oni sami i jejich děti spokojení. „Je to začarovaný kruh. Jesle zkrátka nebudou znovu vznikat, dokud údajní odborníci argumentují jejich škodlivostí a názory těchto odborníků se pak řídí politici, kteří rozhodují. Vlastně zavíráme ženy v domácnostech a divíme se, že se nemohou uplatnit na trhu práce,“ uzavírá Sedláček.
Zdá se, že klíčem ke zvýšení porodnosti proto není dlouhá rodičovská sama o sobě, ba ani její výše, ale možnost volby. Ne všechny ženy chtějí zůstat s dítětem doma tři roky. „Kdybych mohla jít do práce třeba jen na dva dny v týdnu, kdy by mi dítě hlídaly jesle, byla bych úplně spokojená,“ tvrdí Alice Růžičková. „Tak, jak je systém nastavený teď, mi ale nezbývá než zůstat doma až do Matějových tří let a doufat, že ve školce bude místo. Což taky není samozřejmé,“ dodává.
***
Možnost až čtyřleté rodičovské u nás je už 15 let - přitom porodnost neustále klesala, dokud nezačaly rodit tzv. Husákovy děti. Hana Maříková Sociologický ústav AV ČR
