Jak zkrotit šéfa ODS

Podobně jako Napoleon o svých generálech tvrdí i strojní inženýrka Pavla Topolánková (51), manželka vítěze letošních parlamentních voleb, předsedy ODS Mirka Topolánka, že její muž je člověk, který „má štěstí“. A přiznává, jak je jí příjemné už sedmadvacet let jít životem za někým, kdo dobrovolně rozráží vzduch - v cyklistice se tomu říká „jet ve vzduchovém pytli“. Sešli jsme se v pražském sídle sdružení pro podporu vzdělanosti Bekario, které s manželem založili v roce 2002. Drobná, světlovlasá, téměř nenalíčená žena v pruhovaném tričku a červených botách nevypadala na to, že je čerstvou babičkou. A nezapřela učitelku - mluvila spisovně a dávala si dobrý pozor, aby byla co nejméně osobní. Až nakonec roztála. Možná budoucí manželka premiéra mi vyprávěla, jak pan Topolánek nesnáší, když ho doma napomíná („učitelka není povolání, ale diagnóza“). A jak se před sedmi lety, ve svých čtyřiačtyřiceti, stala vítězkou soutěže krásy časopisu Vlasta (za což si mohla vybrat kožich od Lišky za 150 000 korun).

Váš muž o vás v rozhovorech mluví skoro tak často jako inspektor Columbo o své ženě. „Moje žena by řekla…, moje žena si myslí…“. Je vám to příjemné?
Určitě je to příjemnější, než kdyby o mně nemluvil vůbec. My jsme spolu už 27 let a vždycky jsme byli spíš kamarádi. A jsem ráda, že to pořád funguje.

Pan Topolánek dokonce tvrdí, že kdysi, když ještě neměl o třicet kilo víc, jste si byli podobní i fyzicky…
To je pravda. My jsme spolu třeba jezdívali do Bulharska, vlakem a s batohy na zádech, a většina lidí nás tam považovala za Němce a sourozence. My byli oba světlovlasí, tenkrát oba štíhlí, podobně oblečení, džíny a tričko…

Řekla byste, že se váš manžel chová doma jinak než na veřejnosti?
To ne. Možná bohužel.

Jak to myslíte?
Tak on se doma chová emotivně a temperamentně, on je člověk velice impulsivní, což se mi na něm vždycky líbilo. Ale na veřejnosti, myslím si, by se někdy mohl chovat uhlazeněji.

Takže u vás doma lítají talíře?
To zas ne, to se zatím nestalo. Ale my jsme oba narození ve znamení Býka. A manžel občas vybuchne. Zbrunátní a velmi zvýšeným hlasem řekne svůj názor na to, co se mu nelíbí - je to většinou nějaká maličkost, třeba odpověď některého z našich tří dětí. V tu chvíli všichni sousedé, a pokud je otevřené okno, tak i všichni kolemjdoucí, vědí, že se u nás něco děje. No ale tím to pro něho končí, on tu situaci okamžitě považuje za vyřešenou. Za deset minut téměř neví, proč se to stalo. A pokud vznikne nějaký problém, snaží se, abychom se o tom příliš dlouho nebavili.

Říká, že jste jeho prvním kritikem. Je něco, co si nenechá líbit ani od vás?
Nemá rád, když ho napomínám, což se mi bohužel občas přihodí.

Jak ho napomínáte?
No tak prostě… jak se asi napomíná, ne? Když se ho třeba zeptám, jestli si umyl ruce. Učitelka zkrátka není povolání, ale diagnóza. Já se zaměřuji samozřejmě na děti, ale občas to prostě vezmu frontálně. A to nemá manžel opravdu rád.

Že je nudný patron a že nemá charisma, to je jen mediální nálepka?
Jsem o tom přesvědčena. A kdokoli se s ním osobně setká, je překvapen, že je jiný, než ho líčí média. Já jsem s ním v květnu cestovala po krajských městech. A lidé říkali: „Já jsem si nikdy nemyslel, že jste tak velký!“ A teď on je hlučný, je ho všude plno a dělá ty pohyby, křičí… Začne lidem něco vykládat a oni za chvíli říkají: „No dobře, dobře. Nerozčilujte se.“ A já stojím vedle a říkám: „Ale on se nerozčiluje. Tak se chová normálně.“

Přestože se vašemu manželovi přezdívalo „ostravský chachar“ nebo „tupolánek“, je ve vedení ODS velmi úspěšný - strana obsadila prezidentský post, má nejvíc zástupců v EU, vyhrála v Senátu, krajích i v parlamentu, i když jen těsně. Vy jste o něm na kongresu ODS kdysi řekla, že je dobré ho zvolit, protože je to muž, který má štěstí. Není to na strojní inženýrku trochu iracionální argument?
Není. Vždyť vidíte, že přesně to, co jsem tehdy řekla, se splnilo. Tvrdila jsem, že manžel přivede pravici k vítězství - a dneska můžeme mluvit o jednotné pravici, tenkrát ještě byla tvořena celou řadou stran, které se k pravici hlásily. „Je to muž, který má štěstí?“ to se ptal vždycky Napoleon, než nějakého vojáka povýšil. Já jsem to použila záměrně. Jsem přesvědčena, že jsou lidé, kteří štěstí mají, a lidé, kteří ho nemají.

Vašemu muži ale hned na začátku zkomplikovala situaci Klausova esemeska o „prázdném a falešném Topolánkovi“…
Určitě mu to neusnadnilo cestu. Ale on nepočítal s tím, že by mu někdo usnadňoval cestu. A myslím, že jeho samého to nijak nepoznamenalo. Má docela šťastnou povahu. Je emotivní navenek, vůči lidem, ale nikdy se netrápí nad něčím, co se stalo…

S Václavem Klausem si vykají, nebo tykají?
Je to stejné jako u většiny politiků, kteří s panem prezidentem pracují - všichni ho oslovují „pane prezidente“ a pan prezident je oslovuje křestními jmény. A samozřejmě si vykají.

To je jako ve škole, ne?
(směje se) To jste řekla vy!

Platí to i u žen?
Aha, vidíte, to jsem si nikdy nevšimla, jak pan prezident říká ženám. Nevím. Snad to bude stejné. Musíte se zeptat paní Němcové…

Jak jste prožívali tu noc po volbách? Mohli jste usnout?
Já jsem byla večer doma, s dcerou a se synem jsme se dívali na televizi a sledovali zpravodajství až do konce. Manžel přišel až někdy po půlnoci, já už spala. A ráno jsme vstali brzy, my máme pejska, takže vstáváme kolem sedmé. Snídali jsme společně, sdělovali jsme si své zážitky…

Jak to u vás ráno vypadá?
My máme takový velký stůl po babičce, protože jsme velká rodina. A u něj všichni snídáme. Ten den jsme měli k snídani klasicky čaj a obložený chléb. U toho si povídáme tak, že mluví všichni najednou, protože každý chce říct to svoje. Takže pokud je s námi někdy někdo, kdo je tišší a plašší, tak nemá šanci se vůbec prosadit. Takže jsme to všechno zhodnotili - že to dopadlo dobře a mohlo to dopadnout lépe. ATomáš pořád nemohl pochopit, že když je o 200 tisíc hlasů více, což je obrovské město, tak to nestačí na ten jediný mandát.

V předvolebních průzkumech lidé většinou nevěřili, že by mohl být váš muž lepším premiérem než Jiří Paroubek. Říká se o něm, že nesrší energií, má pohled spící panny, neznělý, jakoby uskřípnutý hlas…
A vy si to nemyslíte, že by byl lepším premiérem? Po posledním projevu pana Paroubka si to přece musí myslet i ti, kteří si to předtím nemysleli.

Jak na vás ten povolební Paroubkův projev působil?
Já byla úplně zděšená. Dobře si pamatuji dobu budování socialismu a mě ta komunistická rétorika děsí, okamžitě ji eviduji, aniž bych se na to nějak zaměřila. A když pan Paroubek prohlásil, že mají sto jedna hlasů, třebaže den předtím říkal, že samozřejmě s komunistickou stranou nemá žádné vážné úmysly… No já bych určitě nechtěla, aby se ta doba vrátila.

Kdy jste naposledy osobně mluvila s panem Paroubkem?
Já jsem s ním nikdy nemluvila osobně. Potkala jsem se s ním jen v rámci většího množství lidí. Ani s paní Paroubkovou jsem osobně nikdy nemluvila.

Co jde vašemu muži v politice nejvíc na nervy?
Asi právě kontakt s některými politiky. Jmenovat nebudu…

Když přijde domů z televizního duelu, uleví si, zanadává?
No... někdy to tak je.

Komentovaly vaše děti nějak tatínkovy předvolební souboje s premiérem?
My jsme se na to dívali všichni a syn Tomáš to prožíval úplně jako fotbalové utkání. On sedí, pak vyskočí a křičí gól, když se tatínkovi něco povede. A někdy mají zase děti připomínky ve stylu: Tatínek se teda zase tváří…

Není to asi úplně jednoduché žít s takovým otcem v zádech. Nemá s tím například syn problémy mezi spolužáky?
Oni jsou už zvyklí. Tomáš měl čtyři roky, když se Mirek stal senátorem. Takže s tím už začal chodit do školky, že je tatínek politik. Já si vzpomínám, že když byl úplně malý a měli ve škole napsat, čím je maminka a čím tatínek, tak Tomáš se styděl napsat, že tatínek je senátor. Nakonec tam napsal, že je „politik“, to mu zřejmě přišlo míň divné. Ale pořád říkal, proč táta není třeba lékař nebo zámečník…

… zkrátka nějaké poctivé povolání…
Ano. A teď ty děti ve škole ani nevěděly, co to senátor vůbec je. „Tvůj tatínek je senátor? A to jako dělá co?“ Tomáš na to řekl: „Tatínek je v Praze.“ Ale jinak si syn nestěžuje. I když možná něco vyslechne, to se stávalo i dcerám. Janičce jednou řekla paní učitelka: „Však tobě to tatínek zařídí.“ To se Jany velmi dotklo, obě dcery maturovaly se samými jedničkami a vždycky si zakládaly na tom, že nepotřebují žádnou protekci.

V rozhovoru pro Pátek váš muž jednou řekl, že „moc a prachy jsou největší afrodisiakum“…
(skočí mi do řeči) To asi někde četl…

Pozorujete něco, co by to potvrzovalo? Větší zájem žen?
Tak předně se domnívám, že v té situaci ještě nebyl. (směje se) A pokud to nastane, no tak … se nechám překvapit. V dobách, kdy jsem ještě dělala manželovi asistentku v Senátu, chodily mu dopisy dokonce s telefonními čísly a fotkami.

Co jste s nimi dělala?
No co… Jako s každým jiným dopisem. Měla jsem dvě hromádky, dostaly prostě evidenční číslo a BO - to znamenalo bez odpovědi. (směje se) Takové dopisy byly vždycky BO.

Máte příležitost vidět politiku z důvěrné blízkosti. Je jiná ze zákulisí než z médií?
Není tak strašná, jak vypadá z médií. Pokud lidi vnímají politiku pouze skrze média, tak mohou mít pocit, že všichni politici sledují pouze vlastní prospěch. Politika reprodukovaná médii ztrácí étos, ideu. Politika je taky ve skutečnosti mnohem barvitější a živější, než ji vnímá běžný občan.

No mně před volbami připadala i v médiích živá až dost…
To ano. Ale před volbami, to je právě to jediné období, kdy politika najednou dostane barvy. Najednou je to hra a dobrodružství, občany to taky začne víc bavit. Ale po volbách běží čtyři roky a už je to zase taková spíš úředničina.

Měla jste za tu dobu, co se pohybujete v blízkosti politiky, někdy strach?
Já jsem měla strach poprvé teď, po projevu pana Paroubka. Skutečně. Já to sledovala v televizi, běželo to několikrát za sebou v ten sobotní večer. A já cítila z toho projevu tak velkou zášť, že jsem měla strach o nás, o děti, o manžela. Za prvé jsem nevěděla, jak to vlastně dopadlo, vypadalo to v jednu chvíli opravdu na těch sto jedna mandátů. A pak jsem cítila tu velkou touhu po moci a po tom nějakým způsobem ty výsledky změnit, tu neschopnost smířit se s výsledkem. Měla jsem pocit, že změna prostě bude za každou cenu. Teď to vypádá, že už emoce polevily, takže už mám zase pocit bezpečí.

Dostáváte výhrůžné dopisy?
Setkali jsme se s tím několikrát a vždy se to vázalo k nějaké vyhrocené situaci, například po pádu kampeliček. A ještě v dobách, kdy jsme měli telefon se záznamníkem, tak někdy tam byla nějaká taková… informace, která nás nepotěšila. Pak jsme záznamník zrušili doma i v kanceláři, a tím jsme to vyřešili.

O vás se občas píše jako o „ostravské Hillary“. Někteří novináři naznačovali, že vlastně vy řídíte ODS, protože řídíte svého manžela. Je na tom něco pravdy? Radí se s vámi manžel?
Ne, ne, ne! Je to sice příjemné takhle to číst a docela by se mi to líbilo, kdyby to tak bylo a já přes pana Topolánka řídila ODS. Ale pokud se s manželem radíme, tak jenom o věcech, které se týkají naší rodiny. O pracovních věcech se radí se svým týmem.

Vím ale, že kdysi nevstoupil do KSČ, protože jste mu řekla, že jestli to udělá, rozvedete se s ním. A taky jste ho donutila dostudovat, on s tím několikrát chtěl seknout a jít obsluhovat vlek do Jeseníků. Těžko popřete, že na něj máte velký vliv…
Určitě mám, ale to je vzájemné a mělo by to tak být. A co se týká studia, manžel měl za sebou čtyři roky střední vojenské školy, když přišel do Brna na vysokou. Takže se samozřejmě snažil dohnat to, co během těch čtyř let na té méně svobodné vojenské škole nemohl. Ale strojní fakulta byla tak náročná škola, že tam nešlo, jak to s odstupem mnoha let vidí manžel, studia jenom prohýřit…

… chlastat první ligu, jak říká…
Ano. My navíc studovali v době, kdy jsme počítali na logaritmickém pravítku, neustále rýsovali. Ale samozřejmě ti, kteří byli rychlejší a chytřejší, což manžel byl, protože mu matematika šla skvěle, stihli i to ostatní. A manžel si dneska pamatuje jenom „to ostatní“. Pravdou je, že měl ve třetím ročníku pocit, že ho ta škola nebaví, protože by si ji nevybral, stejně jako já, kdybychom si vybrat mohli. Nakonec bez problému dostudoval, ale kdybychom se neseznámili, zřejmě by školu přerušil.

Co byste si byla vybrala za studium, kdybyste mohla?
Já jsem z učitelské rodiny a vždy jsem chtěla být učitelkou. Takový celkem nenáročný program, že? Ale chtěla jsem učit to, co mě baví, mě strašně zajímal dějepis a literatura. Bohužel se mi to nepovedlo, i když k tomu učení jsem se nakonec propracovala. Dosáhla jsem svého snu, ale neučila jsem předměty, které by mě úplně bavily.

Je vám dneska studium „strojárny“ k něčemu?
Každé vzdělání je k něčemu. Já mám specializaci na tepelné zpracování - kalení, žíhání, popouštění. A není špatné vědět, o čem je řeč, když jsme například nedávno s manželem navštívili plzeňskou Škodu a tam procházeli provozem, kde se vyrábějí turbíny - nádherný provoz, úžasné turbíny! Užila jsem si to tam. Ale nedávala jsem moc najevo, že tomu rozumím.

„Někdy mám pocit, že bych některé věci řekla jinak a lépe,“ řekla jste v jednom rozhovoru. Nelákalo by vás pustit se, podobně jako Hillary Clintonová, sama do politiky?
Napadlo mě to, samozřejmě. Já nejsem ten typ, který řekne: Do politiky? Nikdy! Politika mě zajímá a vždycky mě zajímala.

Kterou svou vlastnost nemáte ráda?
(chvíli přemýšlí) Že jsem někdy… zdrženlivá. A mám určitý ostych, když se dostávám do prostředí, které neznám, když mám hovořit s lidmi, které neznám. Chvíli mi to trvá, než se přizpůsobím. Na rozdíl od manžela, který se okamžitě orientuje a přizpůsobí jakékoli situaci. Já jsem víc závislá na lidech a věcech, které znám. Obdivuji naši dceru, která odjede sama do Kalifornie. Přestupuje v Paříži, potom v New Yorku, tam musí někde přespat. To já bych v životě nedokázala. Nepřekonala bych ten strach, hned na letišti bych se ztratila. Taková jsem byla vždycky. Proto mi vyhovoval manžel, který vždycky šel jako první, jako ten, který se nebojí. Teď je taková i dcera. A já jdu za nimi a občas mám nějakou připomínku. Ale jsem šťastná, že mám před sebou někoho, kdo dobrovolně rozráží vzduch.

Politik musí žít na očích veřejnosti, denně je vystaven útokům, musí dělat kompromisy, překrucovat, jedná spíš účelově než korektně, málokomu může věřit. Změní to člověka, když je v politice dlouho?
Určitě ho to změní. V politice musí být člověk především schopen snášet porážky. Každé hlasování ve sněmovně je pro jednu stranu vítězství a pro druhou porážka. Taky musí počítat s tím, že ho média budou kritizovat, to je přece jejich úloha. A že jakmile odejde z politiky, úplně se nad ním zavře voda. I kdyby udělal nevímco, nikdo si na něj nevzpomene. Zmizí. Je to svým způsobem nevděčné povolání. Lidé do dospělosti vzpomínají na své kantory, na lékaře, kteří jim někdy pomohli. Ale kdo vzpomíná na politika? Nikdo.

Je váš muž dnes sebevědomější než dřív?
Jemu sebevědomí nikdy nescházelo.

V roce 1999 jste vyhrála soutěž Kočka roku. Můžete mi vysvětlit, o co šlo?
Kočka roku 1999, ano, to jsem já! Byla to soutěž časopisu Vlasta, celý rok každý měsíc byla redakcí vybírána jedna z přihlášených žen mezi 30 až 50 lety, pozvána do Prahy, nalíčena, oblečena a v různých pózách vyfotografována. A čtenářky pak z těch dvanácti žen vyhodnotily Kočku roku. Já tu soutěž vyhrála a přitom jsem byla druhá nejstarší účastnice, bylo mi tehdy 44 let.

Jak vás vůbec napadlo se tam přihlásit?
Dostala se mi do ruky jedna Vlasta, kde byla ta soutěž anoncována, a výhra byl kožíšek. Vypadal pěkně, tak jsem si říkala „ten by se mi líbil“. Poslala jsem tam kupon a s ním fotografii „celé postavy“, jak chtěli.

Manžel to věděl?
Ne, já jsem s ním o tom nemluvila. Aby si ze mě potom nedělal posměšky. Ale zadostiučinění to pak bylo, přece jenom ve čtyřiačtyřiceti letech být Kočkou roku…

Nedobírali si vás pak doma?
Ne. Oni to moc nesledovali a já o tom doma nemluvila. Za výhru jsem si mohla vybrat z nabídky kožichů do určité ceny - vzala jsem si takový hezký sportovní kožíšek. Pořád ho nosím. Je takový zlatý.