Jenže autorce se v knize, kterou příznačně nazvala Téma Macháček, nejenom pečlivou selekcí podařilo vytvořit jakousi přidanou hodnotu. A tu čtenář objevuje postupně až v průběhu četby, které brzo propadne, protože kromě zkoumané persony je tu zachycena i paměť divadla v době, která nikdy nepřestane udivovat. Třeba tu znova a v méně známém svědectví ožívá Macháčkova kauza v Realistickém divadle z počátku 50. let, kam do své smrti odmítal vstoupit, jelikož z něj byl vyveden pod revolverem. Celou trapnost ale i nebezpečnost Macháčkova konfliktu s ortodoxními stalinisty výmluvně dokreslují i jeho kádrové posudky z té doby.
Je to přesně tak, jak autorka píše v úvodu: její metoda je v podstatě jednoduchá - základem jsou známé deníkové zápisy jejího otce (již víckrát vyšly knižně), ke kterým tu vytváří další komentář v podobě různých materiálů od dobových pramenů přes autentická svědectví současníků až po citace z literatury. Macháčková klade všechny vybrané prameny vedle sebe a ony také mluví samy za sebe. Nicméně dodejme, že tak činí s velkou dávkou empatie i poctivé snahy dobrat se pravdy, která samozřejmě souvisí s jejím vlastním vztahem k „danému subjektu“. I v té nejintimnější části nepřekračuje hranice vkusu a dává nahlédnout, jak těžkým břemenem mohlo být citové pouto k němu (například korespondence s Ester Krumbachovou). A tak se tu pozvolna skládá lidský i profesní obraz komplikovaného tvůrce, člověka, jenž navzdory velkému talentu o sobě pochyboval a soužil se. Člověka mimořádně emotivního, který měl ještě tu smůlu, že mu bylo dáno tvořit v době nesvobody, což jeho psychiku neuvěřitelně deptalo.
Pro autorčiny vlastní komentáře a vzpomínky se snad nejvíc hodí staromódní přívlastek decentní. Tyto pasáže dokládají, že se snažila po celou dobu až úzkostlivě udržet odstup a nepropadnout emotivním výlevům. A to ani v případech, které se jí osobně dotýkaly. A to je někdy docela fuška.
Kateřina Macháčková: Téma Macháček
Praha, XYZ 2010. 381 stran
