Ve cvičebních testech jsou nejednoznačnosti i nepřesnosti. Za pár let se tak může stát, že stížnosti nepřijatých uchazečů kvůli šlendriánu v testech budou muset řešit soudy.
Vtomto školním roce jsem se angažovaně účastnila přípravy k přijímací zkoušce na víceleté gymnázium. Být rodičem potenciálního studenta je věc doslova k nezaplacení. Od zkušených přijímačkových profesionálů i amatérů jsme dostali základní radu: Učit se „jen tak“ není optimální způsob přípravy. Je třeba, aby dítě pracovalo s testy.
Proces začal zaplacením dvou přípravných kurzů, jednoho na současné, druhého na eventuální budoucí škole, a pokračoval nákupem cvičebnic testů. Po jejich prolistování následovalo pořízení dalších příruček specializovaných na různé části učiva. Už v tu chvíli bylo jasné, že „máme problém“. Ten nespočíval ani v přiměřeně učenlivém dítěti, ani v úrovni základní školy, ani v nemotivujícím rodinném prostředí, dokonce ani v samotné látce. Úhelným kamenem přijímacích problémů jsou testy.
Lepší malý kšeft než velká práce, a přijímačky jsou kšeft velký, stačí pozorně číst přílohy velkých deníků, eventuálně se podívat do naší domácí knihovničky na nejnovější přírůstky. Je možno namítnout, že testy jsou na internetu, ale ne každý ho má k dispozici a děti se potřebují učit pracovat s tím médiem, které u zkoušek bude. Text v počítači není jen vertikalizovaným textem z papíru. Nestačí také jen zjistit, jaký typ testu zadává konkrétní střední škola a na ten se připravit. Používá-li se nějaký způsob tázání v jednom typu testu, může se kdykoliv objevit v typu jiném a také se to děje. Čili je prozíravé zakoupit několikery cvičné sady.
Profesionální tvorba testů je činnost odborně náročná a v žádném případě ji nechci zlehčovat, ale opakující se šlendrián v zadáních je nápadný i amatérce. Vadné testy jsou pro samostatnou přípravu bezcenné, protože desetileté dítě si vědomosti a dovednosti na zmetku nevytříbí. Pokusím se přiblížit pochybnou situaci v českém jazyku. Prověřování znalostí matematiky není bezchybné, ale je obecně průhlednější.
Typové úlohy je rozumné se naučit řešit předem, na vymýšlení toho vždycky zbude dost. A výsledek je jednoznačný, správný nebo špatný. Materie jazyka je z podstaty jiná a záleží na tom, kdo ji hněte. Někdy to vypadá, že pro tvůrce testů je přirozený jazyk plný nepopsatelných skutečností a jediná možná jazyková zkušenost je ta jejich. Následující příklady pocházejí z knižně či novinově otištěných neanonymních textů testů. Je možné, že některé nejasnosti jsou tiskového původu, ale ty by si měli autoři vyřídit se svými vydavateli.
A uzenáči smrdí dál Testy můžeme rozdělit do dvou základních skupin - autory jsou buď vlivní velkovýrobci, nebo terénní malovýrobci (mnohá gymnázia si zkoušky tvoří sama přímo na míru svým požadavkům). Testy se přirozeně liší, ale jedno mají společné: na každý typ zadání je třeba si zvyknout, každý má svůj styl. Je nepravděpodobné, že by přišlo dítě k přijímacím zkouškám vybaveno jen znalostí požadovaného učiva a v daném čase testy standardně zvládlo.
Výjimkami se zdají být jen některá gymnázia z menších měst, kde podle uveřejněných testů znalosti nemusejí být až tak vynikající, což možná vypovídá o malém tlaku uchazečů. Zde se spíš nabízí stará otázka, jestli je úroveň vzdělání na jednotlivých školách srovnatelná. Řešení ale nelze spatřovat v tom, že se všichni naučí povinně vyplnit určitý typ testu.
Jeden velkovýrobce si například libuje v tak mazaných zněních otázek, že matka, která neporodila krále Šalamouna, si musí zoufat. Zbytečně. Vtipem je, že se šalamounská zadání opakují, až se jejich umnost stává zbytečnou - je pouhým ornamentem pro dítě připravené na tento typ dotazu. Ale dítě, které se s tím potkává poprvé, může být potrestáno ztrátou času při přemýšlení (sic!). Takové tázání kuriózně způsobuje tzv. chyby z chytrosti. Pokyn „vyber slovo, které se nejvíce blíží opačnému významu daného slova“ plnil syn doslova, tedy z nabízených možností vybíral slova nikoliv opačného významu (jak si představoval autor), ale ta, která se jim významově nejvíce blížila (tedy nikoliv bílý - černý, ale bílý -šedý). Proč je nutné ptát se na opozitum tak diskutabilním způsobem, je vysvětlitelné snad jen obchodními důvody. V důsledku totiž nejde o selekci uchazečů dle úrovně jazykových kompetencí, ale o bonus pro věrné uživatele testů. Někteří ředitelé škol, které tyto testy používají, o tomto problému vědí, ale zůstávají klidní.
Jiný velkovýrobce testů je ze staré školy a tváří se, že zkouší děti rozumně a nekomplikovaně staví na osnovách. Bohužel dost bazíruje na znalosti „špeků“: starší ročníky si správně a zbytečně vzpomenou, že dni plynuly, zatímco uzenáči smrděli. Přílišné prozkušování tzv. jevů by nemělo být základem zkoušky, jejich zvládnutí totiž nezaručuje bůhvíjaké jazykové dovednosti. A nejen pravopisem a tvaroslovím živ je člověk.
Jako perličku musím škodolibě vzpomenout zadání jednoho silně jevového češtinského testu, v němž měl stůl dvě polámané nohy, ovšem potřeboval je mít v sedmém pádě. O stranu dál se pak ten samý výrobce rozhodl v matematickém testu vyjádřit počet slovy a hanebně skloňoval „s dvěstě padesáti bonbony“.
Perly determinismu V matematických zadáních jde velmi hrubě řečeno o počty, o postupy, o porovnávání jasně definovaných veličin a o finty, které buďto znáte nebo vás napadnou, nebo taky ne. Slovní úlohy, zvlášť z malovýroby, bývají vtipné, svižné a vycházejí vstříc dětskému světu. Při opakování matematiky jsme synovi nikdy nemuseli říct: „Sice to není pravda, ale budeme dělat, že to tak je.“ Maximálně jsme nadávali, jak je příklad těžký. I v matematice pochopitelně existuje teoretická možnost chybného či neřešitelného zadání, ale v jazykových testech je všechno jinak. Dítě se musí ponořit hluboko do duše tvůrce testu, přeložit si zadání a bleskově vybrat často z několika možností, z nichž každá je logice věci odpovídající, tu, za niž je bod. A museli jsme zajít ještě dál - bylo třeba nutné dítě v jistých typech testu naučit odpovídat nedobře nebo najít mezi čtyřmi nesmysly ten bodovaný.
V pravopisných a tvaroslovných jevech vládne povinný konsenzus praktický, ale při popisu je to horší. Vágní myšlení se projevuje v lajdáckém používání jazyka i metajazyka. Mezi mluvnické kategorie občas zabloudí vzor, podmiňovací způsob přichází o slovesný čas. Děti mají například vypsat z vyjmenovaných slov názvy živočichů včetně slov „hmyz, dobytek a vyžle“. Ve větě „Sestra se stala zpěvačkou.“ je údajným přísudkem „se stala“. Přísudky jmenné dostávají vůbec dost do těla. V jiném případě má dítě převádět věty do „opačného čísla“ (je snad jeden učitel opakem dvou učitelů?), nespecifikovaně dělit slova (na slabiky?, podle slovotvorby?) atd.
Dotazy týkající se významů slov, vět i celých textů jsou velice oblíbené, ale má to háček. Je „scénář“ skutečně „předlohou“ k divadelnímu nebo filmovému dílu? Je antonymem ke slovu „někdy“ jen slovo „nikdy“? Má „nebezpečí“ stejný či podobný význam jako „neštěstí“? Opravdu má věta „Petr neřekl Markovi.“ chybnou stavbu?
Děti mají dokonce rozhodnout, které ze slov „počítač, den, cesta“ nemá abstraktní význam - tato otázka je dokonalým příkladem výše popsaného. Sama o sobě je nesmyslná a jde proti podstatě jazyka, přesto všichni hravě získáme bod. Často překvapí, co všechno autoři testů vědí. Například bez jakéhokoliv jazykového okolí poznají, že „kurážný chlapec“ je méně vhodný než „smělý a odvážný chlapec“, a dělat něco „s velkým gustem“ není tak vhodné jako „s velkou chutí“. Jindy autoři testů ex cathedra vědí, co se kam hodí „nejlépe“. „Ukládat věci do cestovního zavazadla“ se nejlépe řekne „balit si“, další nabízené sloveso „pakovat“ je bez přihlédnutí ke zvratnosti a slovníkovému významu špatné. „Zazvonily rolničky, a proto před domem zastavily sáně.“ - toť perla determinismu.
Pracovní úkoly zaměřené na porozumění delšímu textu by mohly prověřit zásadní schopnost dítěte užívat jazyka ke komunikaci a myšlení -k tomu nám rodný jazyk slouží a pro to se ho ve škole „učíme“. Bohužel, letité přeceňování podpůrných disciplín a takřka mravní odsudek jejich neznalosti (pravopis je nápadným dokladem, např. v internetových diskusích bývá hrubka důvodem nezabývat se názorem a kritizovat ad hominem) citelně zasáhly i tvůrce testů. Chce-li dítě získat bod, často mu nezbývá než ze čtyř nabízených myšlenek, které z textu nevyplývají, vybrat tu, která z něj vyplývá podle autora.
Testy mívají bohužel i literární část. Nikoho neudiví, že českým Faustem i Hamletem je Rikitan. Ten, kdo ho nezná, ať na akademickou kariéru nepomýšlí. Výchozí texty pro literární otázky bývají upraveny, někdy dokonce chybně citovány, což je v případě Jaroslava Seiferta trapné faux pas. Poezie se stává materiálem pro tvorbu rovnic o několika neznámých.
Tvůrci testů milují vynechávat v básních slova či celé strofy a tajit před dětmi jejich názvy. Ty jsou přinuceny „správně“ veršovat a vybírat z nabízených názvů básní (pozor, skutečný titul nemusí být ten, který se nejlépe hodí, což v praxi může znamenat, že ani sám básník nevybral nejlepší název a zůstává bez bodu). Poté co údajně správně odpovíme, že „do prózy nepatří báseň“, jsme připraveni na vše.
Co tím chtěl autor říct?
O tom, že při výkladu „smyslu básně“ autoři často frapantně překračují meze interpretace, darmo mluvit. Často se zdá, že naši humanitní vzdělanci jsou pesimisticky ladění introverti. Například Morgensternova báseň „Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců“ má tento bodovaný význam: „Svět je špatný, je v něm mnoho bídy a zla.“ Veselé dítě s nekonvenční imaginací má u zkoušek smůlu.
Předchozí letmý náhled by se mohl jevit jako slovíčkaření či přehnané šťourání. Není to pravda - v jazyce jde o slovíčka. Kdyby dostaly děti na vybranou, jestli je tři krát tři sedm, deset, dvanáct či nula, zarazil by se každý. Většina dětí by sebevědomě nic nezaškrtla a všichni bychom se notně nasmáli. Stejně tak nikoho nenapadne tvrdit, že tři krát tři je osm, protože děti jsou ještě malé a nechápou devět. Srovnatelná zvěrstva se však při zjišťování jazykových znalostí a kompetencí běžně dějí. Chybným zadáním textu dotazu a odpovědi je zpochybňován jeden ze základních nástrojů užívání jazyka i metajazyka, a tím je konsenzus.
I v jazykovědě a literární vědě existují jednoznačně dohodnuté množiny jevů,významů a postupů, platí v nich zákonité vyplývání následující věci z věci předcházející. Někteří tvůrci testů si svou věcí nejsou jisti a pro jistotu nechávají děti v jazykových zkouškách počítat, kolik je šestnáct krát šestnáct, a zjišťují, zda je alobal fólie igelitová či hliníková.
Jazykové učivo prvního stupně základní školy jde zpracovat nekonfliktně a precizně. Často se tak ovšem neděje a vadné testy děti nutí jednat podle mimotextových okolností a rozeznávat, na co se autor mínil zeptat. Jinými slovy: lavírovat a umět se zavděčit. Je pochopitelné, proč je v českém vzdělávacím milieu čas od času vynořivší se možnost povinné maturity z matematiky považována za skutečnou hrozbu.
Snažila jsem se zpochybnit podstatnou část přípravy ke zkouškám, onu nezbytnost „naučit se vyplňovat“, a poukázala jsem na šlendrián v textech jazykových testů. Obojí, zdá se, preferuje potenciálně konformní, nesamostatně myslící jedince schopné popřít základní logické operace. Je velice zajímavé, že co děti musejí umět v matematice, je v jazyce (komunikaci, myšlení) na obtíž. Dalším zásadním problémem jazykových testů je jejich mimovolná orientace na rodilé mluvčí. Prozkušování ustálených slovních spojení a pranostik, požadavek bezpečné orientace v českých národních pohádkách a doplňování říkadel - to automaticky a bezdůvodně znevýhodňuje děti z nečesky mluvících rodin.
A konečně, celková přijímačková politika prakticky vyřazuje z vyššího vzdělání talentované děti z nemotivujícího rodinného prostředí. Neboť testy je třeba koupit, metodicky trénovat jejich vyplňování, zásadně se nespoléhat na uvedené výsledky, odhalit chyby, konzultovat postupy... nebo to nechat koňovi. Navíc je třeba mít velkou zkušenost s učivem i se vzdělávací praxí.
Jaké máme dnes testy, takové budeme mít zítra elity. Přesto je budoucnost přijímacích zkoušek nadějeplná. Český školský systém je pověstný zpomalenými reakcemi na populační vývoj, takže až k přijímačkám dorostou silné ročníky, bude míst na školách zoufalý nedostatek. Pak se tvůrci a zadavatelé testů nebudou stačit divit, jak zásadní se pro ně stane možnost disponovat „neprůstřelným“ testem! Už se těším na soudní při, v níž se bude řešit, jestli z dané básně skutečně vyplývá, že trenýrky jsou součást hokejové výstroje.
***
„Zazvonily rolničky, a proto před domem zastavily sáně.“ - toť perla determinismu ze cvičebních testů, které bývají pro samostatnou přípravu bezcenné, protože desetileté dítě si vědomosti a dovednosti na zmetku nevytříbí
Dotazy týkající se významů slov jsou oblíbené, ale má to háček. Je „scénář“ skutečně „předlohou“ k filmovému dílu? Je antonymem ke slovu „někdy“ jen slovo „nikdy“? Má „nebezpečí“ stejný či podobný význam jako „neštěstí“?
Hokejista
Hokejista už se chystá. Obléká si bílé tričko, přes to tričko žluté tričko, přes to žluté modrý dres, už i do trenýrek vlez, připíná si první chránič, potom ještě druhý chránič, třetí, čtvrtý, také pátý, už je celý ------------.
Josef Kainar
O autorovi| Barbora Sengrová, žena v domácnosti
