V právě vydané knize Viděno deseti Miloš Jakeš popisuje, jak k pádu režimu přispěly intriky ve vedení KSČ a StB. Zásah proti studentům byl prý dopředu naplánován, aby ho zdiskreditoval.
PRAHA Miloš Jakeš je přesvědčen, že jeho protivníci ve vedení strany a Státní bezpečnosti dopředu naplánovali zásah proti demonstrantům ze 17. listopadu 1989.
Spiklencům šlo podle někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ o diskreditaci jednoho z křídel strany, což jim mělo umožnit převzít moc. Události jim ale podle něj přerostly přes hlavu a výsledkem zbití demonstrantů na pražské Národní třídě byl nechtěný pád komunistického režimu. Historici jsou ovšem opatrní a spikleneckým teoriím obestírajícím 17. listopad příliš nevěří.
Jakešův pohled vyplývá z rozhovoru, který poskytl autorům právě vydané knihy Viděno deseti, která se věnuje vzpomínkám pamětníků na rok 1989. Jakeš ve svém třicetistránkovém interview doplňuje a rozvijí teorii, kterou zveřejnil již ve svých pamětech Dva roky generálním tajemníkem sepsaných na začátku 90. let. Jakeš otevřeně naznačuje, že za spiknutím stáli náčelník StB generál Aloiz Lorenc a Rudolf Hegenbart, šéf mocného XIII. oddělení ÚV KSČ, pod které spadala armáda, bezpečnost či Lidové milice.
„Z toho, co je známo, lze usuzovat, že Zifčák (poručík StB, který sehrál roli údajně mrtvého studenta Martina Šmída - pozn. red.)... měl za úkol vyvolat společenské napětí, které by vedlo k odstranění vedení KSČ. A lze usuzovat, že v pozadí všeho se mohl pohybovat generál Lorenc, eventuálně další činitelé,“ vzpomíná Jakeš.
Skutečným osnovatelem komplotu byl podle Jakeše zřejmě Hegenbart, který prý v prosinci 1989 chtěl na plánovaném zasedání ÚV KSČ prosadit obměnu vedení strany, a diskreditace Jakeše se proto prý mohla hodit. „Na zasedání hodlal vystoupit s kritikou a přednést návrh na odvolání vedení KSČ. Měl v plánu zorganizovat u Pražského hradu demonstraci požadující změnu vedení, a že dřív neskončí, dokud nebude jejich požadavek splněn,“ pokračuje Jakeš.
Jakeš stejně jako v pamětech zmiňuje i údajnou schůzku v pražském hotelu Paříž z léta 1989, na které se měli setkat Hegenbart a Lorenc s vyslanci hlavních členů NATO. Podle Jakeše je sice letos v létě v komunistických Haló novinách zveřejněná teorie, že se vyjednávalo o „bezkonfliktním předání moci“ neuvěřitelná, přesto prý účast Lorence a Hegenbarta „může vést k různým úvahám“. Jakeš také nově dodává, že proběhla i druhá schůzka, během které spiklenci vyjednávali s představiteli zemí dnešní Evropské unie.
O Hegenbartovi coby možném strůjci 17. listopadu spekulovali zastánci spikleneckých teorií od samého počátku. Ten to ale vždy rozhodně odmítl. „Nepochybuji, že Zifčák mohl plnit úkoly pro člověka stejné krevní skupiny a stejných cílů, ale nikdy ne pro mě... Cožpak jsem mohl být taková krysa, že na jedné straně jsem podporoval inteligenci, a na straně druhé bych nechal mlátit či střílet do studentů a inteligence?“ řekl Hegenbart v roce 2005 autorům knihy Vítězové? Poražení?.
Také Jakeš měl dříve jiný názor. „Měl sice ambice, ale kdo je to Hegenbart?“ ptal se Jakeš řečnicky ve zmíněné knize a za své konkurenty označoval spíše tehdejšího premiéra Ladislava Adamce, jeho krátce předtím odstraněného předchůdce Lubomíra Štrougala či odvolaného člena politbyra Antonína Kapka.
Jakeš si také ve Viděno deseti stěžuje, že ho Lorenc 17. listopadu lživě informoval o bezproblémovém průběhu demonstrace a on kvůli tomu odjel z Prahy. Stejný názor má i další v knize zpovídaný funkcionář, ideologický tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík, který se večer 17. listopadu vrátil z Moskvy: „Sotva jsem z něj (letadla) vystoupil, podával mi hlášení pracovník ministerstva vnitra. Což prosím zvláště zaregistrovat, protože tohle nebylo nikdy předtím zvykem. A že prý manifestace... proběhla spořádaně... A že tedy - pozor! - můžu klidně a spokojeně odjet na Orlík. Byl pátek večer. Odkud ale věděl, že chci jet právě na Orlík, ví sám Bůh.“ Také Fojtík zmiňuje Hegenbarta s Lorencem. Mezi osnovatele spiknutí ale přibírá s odkazem na údajné svědectví tehdejšího dnes již zemřelého ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce i opozici a Sovětský svaz: „Já jsem ten večer 17. listopadu seděl v mezaninu budovy Československého spisovatele. Říká se tomu ponorka a je to závodní jídelna zaměstnanců. Usadil se tam štáb, který celou tu akci řídil. Hlavní osobou byl prezident sovětského velvyslanectví. A byl tam taky Lorenc a Havel,“ tlumočí Prokopcova slova Fojtík.
Historik Jiří Suk, který o pádu komunistického režimu napsal ceněnou knihu Labyrintem revoluce, Jakešovým tvrzením velkou váhu nepřikládá: „Neexistují žádné relevantní důkazy, a můžeme proto jen spekulovat. Když se navíc člověk ponoří do studia dostupných materiálů, dojde spíš k závěru, že se jednalo o poměrně spontánní záležitost. Přesto nelze vyloučit, že nějaký drobný scénář, jak věci popostrčit, tam být mohl.“
Problémem je podle Suka i věrohodnost představitelů minulého režimu: „Je nutné si vždy uvědomit, že byli poraženi a mohou se snažit zpětně obhajovat své počínání.“
***
Podle historika Jiřího Suka je vždy nutné si uvědomit, že lidé, jako jsou Jakeš s Fojtíkem, byli poraženi a mohou se snažit zpětně obhajovat své počínání.
Vzpomínky Jak to vidí Jakeš
O Lorencovi. „Z toho, co je známo, lze usuzovat, že Zifčák jakožto příslušník StB, jehož řídícím důstojníkem byl Jiří Bečvář - ten později spáchal sebevraždu -, měl za úkol vyvolat společenské napětí, které by vedlo k odstranění vedení KSČ. A lze usuzovat, že v pozadí všeho se mohl pohybovat generál Lorenc, eventuálně další činitelé. Skutečné souvislosti nedokázala odhalit ani známá komise pro vyšetření událostí 17. listopadu 1989. Však na tom asi neměla ani zájem, neboť měla potvrdit, že šlo o odpor proti politice KSČ.“ O Hegenbartovi. „Musím připomenout, že Rudolf Hegenbart, vedoucí oddělení ÚV KSČ, do něhož spadala bezpečnost, armáda, soudy a Lidové milice, jak sám uvádí, plánoval využít připravovaného zasedání ÚV KSČ v prosinci k prosazení zásadních změn ve straně... Na zasedání hodlal vystoupit s kritikou a přednést návrh na odvolání vedení KSČ. Měl v plánu zorganizovat u Pražského hradu demonstraci požadující změnu vedení, a že dřív neskončí, dokud nebude jejich požadavek splněn. O tomto svém úmyslu také sám napsal. Zajímavé je i Hegenbartovo sdělení ze 16. listopadu, kdy doprovázel delegaci ÚV KSSS do Bratislavy. Volal mu pracovník jeho oddělení, že někteří představitelé StB doporučují využít shromáždění studentů 17. listopadu k roznícení atmosféry, která by vedla k pádu vedení KSČ. Hegenbart píše, že jim odpověděl, aby počkali, až se vrátí do Prahy, a pak se o tom poradí.“ O schůzce v restauraci Paříž, na které měli Lorenc s Hegenbartem vyjednávat s představiteli západních států. Podle letošního článku v literární příloze komunistických Haló novin se zde jednalo o pokojném předáni moci. „Toto sdělení jsem v Obrysu-Kmeni letos v létě četl. Myslím, že Pavol Janík význam tohoto setkání přeceňuje. Že se zmíněné setkání konalo, jsem se dozvěděl až po listopadových událostech. V době jeho konání jsem totiž pobýval s Ladislavem Adamcem na dovolené v Sovětském svazu... Nevím, z jakých zdrojů Janík čerpal, ale tvrzení, že se jednalo o nekonfliktní předání moci, je neuvěřitelné, i když přítomnost generála Lorence a Hegenbarta může vést k různým úvahám... Ve stejné sestavě se sešli také se západními diplomaty některých zemí Evropské unie... Z československé strany byl přítomen rovněž místopředseda federální vlády Bohumil Urban, který velvyslance seznámil s hospodářskou situací v ČSSR, s ekonomickou reformou a možnostmi rozšíření vzájemné spolupráce.“ O příčinách. „S přispěním západního rozhlasu... byly organizovány akce chartistů... Dnes si přisvojují zásluhy, že přispěli k likvidaci socialismu. Jenže jejich podíl na tomhle nekalém díle byl minimální... Poukazuji na některé naše chyby a nedostatky. Ale i kdybychom se jich v KSČ vyvarovali, tak za dané mezinárodní situace, zejména té v Sovětském svazu..., nebylo možné izolovaně porážce socialismu v naší zemi zabránit! Znovu podtrhuji! Socialismus nebyl poražen v důsledku chyb..., ale proto, že přestavba představovala revizionistický proces, nerespektovala učení marxismu-leninismu.“ Kniha rozhovorů Viděno deseti Na vydání knihy Viděno deseti se dohodl nekomunistický publicista Dušan Spáčil s levicovým básníkem a redaktorem komunistických Haló novin Karlem Sýsem. Autoři oslovili pět osobností, které pomáhaly režim bourat, a pět jeho představitelů. S Jakešem hovořil další redaktor Haló novin Jan Jelínek.
