PRAHA Závodí v dresu Olympu, kde je stále registrovaný, ale na jeho ubytovně už dávno nebydlí a placeným atletem také není. Žije v bytě výškaře Svatoslava Tona, a pokud mu bolavá záda dovolí, trénuje na Dukle u kouče Dalibora Kupky a po boku Romana Šebrleho. Osud mu v poslední době nepřál, přesto věří, že v atletice ještě neřekl poslední slovo.
„Chtěl bych závodit, fyzicky na to mám, jen si musím dát dohromady záda. A taky musím začít vydělávat, abych konečně mohl splácet dluhy. Pomáhá mi táta, který bydlí v Kladně, ale nemůžu žít jen z dobré vůle lidí okolo,“ přemítá desetibojař Josef Karas.
Kolem štíhlého Čechokanaďana, který se před lety vrátil do vlasti a začal snít svůj olympijský sen, se toho loni seběhlo až moc.
Při Evropském poháru družstev ve Finsku se ozvala vyhřezlá ploténka. Pod injekcemi pomohl českému týmu k záchraně v první lize, ale bolest v zádech zůstala.
„Před týdnem v Kladně to přišlo znovu - jako bych měl nůž v zadnici a ve stehně. Takže můj trénink je teď jen takový udržovací. Jinak denně cvičím páteř a chodím do mrazivé kryokomory bývalého desetibojaře Hrabáně, pomáhá to,“ líčí.
Telefonát z Toronta V srpnu mu volala matka z Toronta - měla před sebou posledních pár týdnů.
„Hned jsem se sbalil. Přiletěl jsem a třetí den musela do nemocnice. Byl jsem s ní až do konce. Moc jsem chtěl na olympiádu, ale teď to vidím tak, že moje neúčast v Pekingu byla tím nejlepším, co mě mohlo potkat. Jinak bych s mamčou tolik času nestrávil,“ má jasno.
Ještě během pobytu v Kanadě se dozvěděl, že jej vyhodili z Olympu čili ze střediska ministerstva vnitra. „Po pohřbu jsem se vrátil a prý o mně říkali, že jsem si příběh s mamčou vymyslel. A že jsem nebyl schopný přiletět, abych obhájil sám sebe, proč bych měl v Olympu zůstat. Přitom všechno věděli ode mě i od táty,“ pokyvuje hlavou.
Vrátil se a na ubytovně Olympu už v jeho pokoji bydlel někdo jiný.
„Kolegové atleti Martina Dostálová a Libor Žilka naštěstí vzali moje věci k sobě. Byly tam jiné volné pokoje, ale počkat se nemohlo. Jako by ti lidé neměli ponětí, o čem je život, přišlo mi to... neetické,“ zamračí se.
Šéf atletů Olympu Ladislav Kárský se s odstupem nechal slyšet, že Karas musel odejít, neboť neměl potřebnou výkonnost.
„Kdyby se někdo zranil na Dukle a ztratil kvůli tomu sezonu, dostal by další rok šanci k návratu,“ zmiňuje Karas své předchozí působiště. Od zimy trénoval, pobíral podporu v nezaměstnanosti, ta však končí. Co dál?
„Kdyby šlo jen o fyzičku, věřím, že bych zvládl B-limit pro srpnové mistrovství světa v Berlíně 7850 bodů,“ říká desetibojař s osobním rekordem 7922 bodů z roku 2007. „Pořád doufám, že mi to záda dovolí.“ Co je důležitější než atletika Za mořem vystudoval kineziologii a fyziologii. „Chtěl jsem tu pokračovat na medicíně, ale řekli, že mi uznají jen něco. Tak jsem na jaře dělal přijímačky na lékařskou fakultu a skončil první pod čarou. Třeba to ještě vyjde,“ živí naději.
Představoval si takto život ve vlasti, když se do ní koncem roku 2004 vrátil?
„Otevřenou náruč jsem nečekal. Jak říkával děda - je to život, chlapče. Být s ním do posledních chvil jsem nestihl, ale s mamčou jsem byl. To je důležitější než celá atletika dohromady. I když je krásná.“
***
Kdo je Josef Karas
Atlet s dvojím občanstvím (nar. 20. 8. 1978) se v roce 2004 vrátil do vlasti z Kanady, kam jeho rodina emigrovala v létě 1984. V Česku chtěl naplnit svůj sen - start na olympiádě. To mu loni především vinou zranění nevyšlo, předtím se ale prosadil do výpravy pro mistrovství Evropy 2006 v Göteborgu (14.), stejně jako pro světový šampionát 2007 v Ósace (20.). Do Čech přivedl svou přítelkyni Nicole, která mu však před časem dala na vybranou a poté se vrátila za moře. „Atletika si žádá oběti,“ konstatoval tehdy s hořkým úsměvem. V české výpravě byl vždy oblíbený i pro své kouzelné průpovídky. „Přeskákal jsem ty překážky jako kačer Donald!“ byl k sobě kritický v Göteborgu.
