Mefisto je ďábel. Svůdce a pokušitel, kterému na cestě za uskutečněním jeho cílů není nic svaté. Bezohledný manipulátor nezná citu ani slitování a vše dokáže logicky odůvodnit. Goethův Mefisto byl také parádní role německého herce Gustafa Gründengse, který bez úhony prošel v minulém století všechny režimy od předválečné demokracie po východoněmecký komunismus. A který se stal předobrazem Hendrika Höfgena, hlavní postavy proslaveného románu Klause Manna Mefisto. Jeho adaptaci z pera francouzské režisérky Ariane Mnouchkinové uvedlo v české premiéře Divadlo pod Palmovkou.
Langmajer hraje Höfgena jako bohem políbeného prosťáčka Mnouchkinová předlohu silně kondenzuje a dává jí podobu pásma střídajícího činoherní pasáže s písněmi, kabaretními výstupy a citacemi klasické dramatiky (nejvíce samozřejmě z Goethova Fausta), které nezřídka fungují jako ironický či posmutnělý komentář k zápletce. Její adaptace je sarkastická a zejména vůči hlavní postavě nemilosrdná. Höfgena zobrazuje jako „fachidiota“, který svému talentu a kariéře obětuje cokoli a kohokoli. Je mu jedno s kým a pro koho, hlavně když může hrát svého vytouženého Mefista. Nakonec ho sice, alespoň v inscenační úpravě Ladislava Stýbla, nechává nahlédnout vlastní zrůdnost, ale jeho křik „Já jsem herec, jen herec!“ nepůsobí příliš přesvědčivě. Tím spíše, že Höfgen není v podání Jiřího Langmajera ďábelsky chladným intrikánem, ale bohem políbeným geniálním prosťáčkem. Jako bychom spíš než charakterního herce sledovali komika typu Vlasty Buriana. Taková interpretace - v českém prostředí jistě lákavá a pochopitelná -ale vyznění předlohy ochuzuje.
Hlavní postava totiž neřeší konflikt svědomí a nemá osudovou nutnost volby. Jiří Langmajer ale získává příležitost k exhibici, kterou beze zbytku využívá. Většinou inscenace se doslova prošaškuje, kroutí se a šklebí jak čertík na pérku, dává na odiv svůj odstup od postavy a nechybí bohužel ani „vtipné a pohotové“ improvizované dohrávky situací. Jistě že představitel Höfgena musí inscenaci dominovat, zvláště když prakticky neopustí jeviště a vše se - doslova - točí kolem něj. Musí mít charisma a musí být schopen strhnout pozornost. Ale rozhodně jinými hereckými prostředky než pomrkáváním do publika a okázalou sebeprezentací.
Režírující herec Emil Horváth bohužel vychází Langmajerově póze vstříc a staví - zdánlivě po duchu adaptace Ariane Mnouchkinové -většinu scén jako divadlo na divadle. To je ještě přijatelné ve scénách „citátů“ (byť Langmajerův Mefisto poletující po jevišti v černorudém plášti s líčením a grimasou až operetní je na pováženou), ale vysloveně kontraproduktivní všude jinde. Například sadomasochistické scény či výstupy s bohorovným Generálem se tak dostávají na pokraj nechtěné (?) parodie. Z inscenace se tak ztrácí napětí, jakékoli jiné emoce a především drama. Nesledujeme pokoušejícího a pokoušeného Mefista, ale hořkosladké eskapády egoistického čertiska, z nichž závěrečné defilé mrtvých a Hendrikův hysterický křik kýženou osudovost vykřesat nemohou.
Klaus Mann - Ariane Mnouchkinová: Mefisto
Překlad: Jiří Žák Režie: Emil Horváth Dramaturgie a úprava: Ladislav Stýblo Scéna: Miloš Pietor, Praha, Divadlo pod Palmovkou, česká premiéra 8. 10.
Autor je redaktorem časopisu Svět a divadlo
