„Tě péro, Egone“ Na tuto otázku si lze odpovědět i při čtení dvacítky textů z právě vydané knihy Hřbitov bohatých psů. Egon Erwin Kisch (1885-1948) se totiž jistě ve svých textech nesnažil (nemusel snažit) přinést zprávu o tom či onom jako první. A tím nejdůležitějším nakonec nebylo ani čtenáře informovat - to je také důvod, proč si autorovy reportáže s radostí čteme ještě dnes, pro jejich literární kvalitu.
Egon Erwin Kisch totiž měl ještě možnost začít svou reportáž bez toho, aby hned v první větě musel uvést jádro příběhu. Mohl si ještě čtenáře - v dobrém slova smyslu -vodit. Tak je tomu například v textu Jak jsem se dozvěděl, že Redl byl špionem, který začíná zpravením o potížích se sestavením fotbalového mužstva a odtud se teprve přechází k souvisejícímu odhalení velkého skandálu.
Autor se v reportážích nijak nevystavuje, ale ani se zcela neskrývá - ovšem jen potud, aby osobně ručil za napsané. V textu Mezi bezdomovci ve Whitechapelu tak popisuje noc, kterou se rozhodl strávit v noclehárně pro chudé. Reportáž končí ráno a Kisch neskrývá odlišnost svého vnímání od cítění spolunocležníků: „Konečně, pomyslím si a nadechnu se vstříc vzduchu. Ostatní se však před prvním závanem chladu choulí.“
Stejně tak autor v reportáži Domov kajícných Magdalén neretušuje pokaženou návštěvu domova pro padlé dívky, naopak nechá příběhu pobaveně volný průběh: „,Tady se nejdřív podívejte...,‘ začala mi vysvětlovat Její Excelence paní prezidentka, když tu mě poznala Fanny Prevít. ,Tě péro, Egone,‘ vykřikla. ,Je tu Egon,‘ hlaholilo teď ze všech stran a dívky se ke mně sbíhaly. Betty Rukavice z kavárny Montmartre mě objala a z radosti ze setkání mi dala pusu.“ Něco z toho mi vždy pomohlo Dvacítka nově přeložených textů nabízí jak Kischovy texty spojené s jeho rodným městem, tak reportáže z cest - mimochodem v době, kdy autor pobýval v Berlíně, byl také tamním dopisovatelem LN. K Praze se váže proslulý text Nanebevzetí Tonky Šibenice či již zmíněné reportáže Jak jsem se dozvěděl, že Redl byl špionem a Domov kajícných Magdalén.
Druhá část zachycuje Kischovy cesty a pozorování z Anglie, Francie, Ruska, Číny, Austrálie, Dánska, Ameriky i Mexika, kde během druhé světové války pobýval v exilu. Zaujme jistě také reportáž Práce s Charliem Chaplinem. Právě při jejím čtení lze plně docenit Kischovo umění. Autor se snaží o co nejpřesnější zachycení společně strávených okamžiků, a tedy i o co nejpřesnější Chaplinův portrét, aniž by jakkoliv parazitoval na komikově slávě a byl z ní přihlouple vyveden z míry.
Doslov knihy začíná Kischovým citátem: „Pocházím z Prahy, jsem Žid, jsem komunista a jsem z dobré rodiny... něco z toho mi vždycky pomohlo.“ Egon Erwin Kisch patřil tedy také k těm umělcům, kteří se z idealismu přiklonili ke komunistické myšlence.
Je pravda, že Kisch se často zaobírá sociálními aspekty života, například v reportáži Děti jako dělníci v textilních továrnách. Nikdy ale jeho texty nepřestávají být dokumentem a nepřecházejí v plakátovou agitku - ani v reportáži Neděle na vsi o ruském venkově. To je další důvod, proč lze vydání Kischových reportáží v novém překladu a pěkné grafické úpravě přivítat. A v neposlední řadě pro jejich schopnost zachytit humorný detail. Tak třeba v titulní reportáži se píše: „Na jediném kameni je věta, která se doktoru Beckerovi líbí, protože vyjadřuje myšlenku: Jack as ever proceeds his master a few steps -Jack, jako vždy, několik kroků před svým pánem.“
HODNOCENÍ LN ***** Egon Erwin Kisch: Hřbitov bohatých psů
Přeložily Gabriela Veselá a Viera Glosiková Labyrint, Praha 2008, 280 stran
