Mám pocit, že to místo, kde postává ta stará žena, ano, stařena, znám: pro mě je to hřbitovní zeď u kláštera svaté Markéty v Praze na Břevnově. Chodíval jsem tudy podél dlouhé zdi mnohokrát, když jsem před dvaadvaceti lety bydlel na koleji Hvězda - to byl ještě areál kláštera zpustlý. Nejsilněji to tam na člověka působí za pokročilého podzimu, tak někdy po čtvrté hodině, kdy se již smráká a mlhou se prodírají poslední paprsky slunce. Vzduch je cítit tlejícím listím, holé pařáty stromů se rýsují proti tmavnoucímu nebi, ze strany hřbitova blikají svíčky, které tam zapálili pozdní návštěvníci, kteří se trousí na tramvaj. Na blízkém plochodrážním stadionu nějaký blbec túruje motorku, za což je mu v tom smutku člověk skoro vděčný.
Stařenu, jež se zastavila na Schikanederově obraze - který, dříve než jsem ho viděl v Národní galerii, jsem znal z vynikající Kroutvorovy monografie -, jsem tam párkrát viděl také. Stála tam právě sto let, na předělu mezi životem
smrtí, mezi realitou a skutečností, hmotou a přeludem. Byla zapřena holí do země, jako by se však od ní už odpoutala mírně nadnášená éterem. Byla nehmotná a přitom skutečná, stará žena, pro kterou bude hřbitov zanedlouho též domovem, ale tady ještě naposledy na ni dopadá podzimní světlo zbytku dne. Když jsem šel kolem ní, přidal jsem vždy do kroku. Otočil jsem se, ale již tam nebyla. Myslel jsem si, že nás nic nespojuje. Teď už si to nemyslím. Jiří Peňás
