V roce 1927 se v Praze odehrála událost o něco nápadnější: Bedřich Fučík založil časopis Tvar. Záhy zde vyšly průkopnické kritické stati Dvořákovy a Nezvalovy, které poprvé zkoumaly - co jiného než tvar a dosud nevídanou formu Demlových děl. „Kdyby literární kritika byla jedinou nadějí Jakuba Demla, tu by jeho postavení bylo beznadějné,“ píše Dvořák svou první větu o tomto básníkovi. Navazuje na ni pak v mnoha článcích i rukopisech, jež dnes vydaly na knížku. Najdeme v ní recenze i zásadní studie Demlových knih, ale i vzpomínku na jeho smích a svědectví o jeho umírání.
Dvořák je výjimečný neviditelností já, věcností. Ale i odvahou postavit se veřejně za dílo proti básníkovi: „Jakube Demle, ...já se těch vašich nadávek nebojím.“ (1937) Na konci poslední stati (1966) cituje Šaldu: „Není-li člověk kritikem, musí být nutně špehounem.“ A dodává: „Já sám bych chtěl být, nemohu-li být básníkem, vždycky a za každou cenu jenom kritikem.“ Že tím popřel svou první větu? Ne. Svým životním úsilím předefinoval kritiku. Dal najevo, že kritik - stejně jako člověk - se nepozná podle toho, co kritizuje, ale podle toho, za co se postaví a kam se vrací.
O Jakubu Demlovi
Miloš Dvořák Uspořádal Ladislav Soldán. Vydalo nakladatelství Cherm, Praha 2007. 246 stran.
