KOMENTÁŘ
V pondělí ráno se dozvíme, co víme již dnes, že ruským prezidentem bude zítra zvolen současný první náměstek ruského premiéra, Dmitrij Medveděv. Zda je to zpráva dobrá, či špatná, těžko zatím rozhodnout.
Je zajisté dobře, že ruským prezidentem, po dvou volebních obdobích Putinových, bude zvolen někdo, kdo v minulosti nebyl aktivním členem sovětské KGB. Zásluhu na tom má kupodivu právě Putin, který mnohé překvapil potlačením významu někdejšího důstojníka KGB, pozdějšího ministra obrany a nynějšího druhého z prvních místopředsedů vlády, muže tvrdých slov a nebezpečných činů, Sergeje Ivanova, jehož prezidentské ambice byly ještě před pár měsíci poměrně vysoké.
Velké naděje si však nedělejme. Mnoho se toho v ruské politice domácí i zahraniční nezmění. Brání tomu již to, co volbám prezidenta předcházelo.
Nerovná soutěž Především byli úředními manipulacemi z volební soutěže postupně vyřazováni kandidáti mimoparlamentních výrazně opozičních stran, jako Vladimir Ryžkov, Garri Kasparov nebo Michail Kasjanov. Jediným kandidátem za mimoparlamentní Demokratickou stranu Ruska zůstává politicky bezvýznamný Andrej Bogdanov. Spolu s ním pak konkurují Dmitriji Medveděvovi dva staří mazáci, známý skandalista Vladimir Žirinovskij za Liberálně demokratickou stranu Ruska a komunista Jevgenij Zjuganov.
Žádný z nich nemá proti Putinovu protégé Medveděvovi žádnou naději.
Propadnou, podle ruských průzkumů, již v prvním kole a Medveděv bude zvolen s velkou převahou.
Je obtížné představit si, že prezident, který bude zvolen právě díky režimu autoritativně omezujícímu občanské svobody, odhodlá se ke změnám, které by nás mohly potěšit.
Konečně, co se změní, či spíše, co by se mohlo změnit v situaci, kdy již dávno před volbami se současný prezident, jenž onen režim vytvořil, dohodl s prezidentem budoucím o politickém programu, který bude realizovat jako budoucí předseda ruské vlády?
Základní cíl, udržet a posilovat význam Ruska jako světové velmoci jak ekonomicky, tak vojenskopoliticky za každou cenu, se nezmění. Co snad by změna v prezidentské funkci přinést mohla, to je dikce budoucích politických prohlášení. Konfrontační metodu ruské zahraniční politiky před několika týdny kritizovali společně nynější ruský ministr financí Kudrin a významný politik jelcinovské éry, liberálně uvažující ekonom Anatolij Čubajs. Avšak ani kultivace jazyka ruské politiky nemůže změnit její cíle, jejichž krátkodobé úspěšné dobývání přineslo dosavadnímu prezidentovi a budoucímu premiérovi pětasedmdesátiprocentní podporu obyvatelstva. Nejen skutečné zlepšení životních podmínek, ale i mezinárodní prestiž Ruska jako velmoci jsou nepochybně ve veřejném mínění pozitivně spojeny s Putinovým rozhodným, autoritativním stylem vládnutí. Proti tomuto pozitivnímu pocitu veřejnosti stojí však v minulém týdnu publikované stanovisko ruských špičkových ekonomů, kteří vidí ve státním ekonomickém dirigismu a v nejistotě vlastnických práv v Rusku, v jeho mocenském centralismu ovládajícím veškerý státní aparát včetně justice, důvod k vážným obavám. Příčinu poklesu ekonomického rozvoje, rychle stoupající inflace, která může vést k sociální nespokojenosti, vidí ruští akademici v absenci politické opozice.
Na první pohled nadějné zjištění. Ovšem pouze na první pohled. Změnu kritizovaného systému, souhlas se vznikem opozice, nelze v dohledné době od tandemu Medveděv Putin určitě očekávat. Svými již vyhlášenými programy se k autoritativnímu systému výkonu moci hlásí i nadále.
Nenechme se mýlit Co tedy očekávat lze? Čím více bude mít ruský mocenský systém doma problémů, tím více se bude orientovat na politiku zahraniční. Stále uslyšíme, že posilování naší obrany prostřednictvím NATO či protiraketový systém na našem a polském území ohrožuje ruské národní zájmy. Stále budeme svědky ruské podpory států, jejichž režimy jsou hrozbou naší bezpečnosti, a stále budeme muset čelit ruským pokusům rozvracet jednotu EU a euroamerické vztahy podporou jedněch a kritikou, či dokonce diskriminací druhých.
Možná že ubude hrozeb raketami, ale ruských snah zahánět Evropu do úzkých vydíráním jedněch a preferováním druhých dodávkami či nedodáním energetických surovin neubude. Rusko vždy, když se doma dostávalo do úzkých, nacházelo zpevňující argument ve vynálezu vnějšího nepřítele.
Co s tím? Existuje jediná cesta. Nedat se mýlit snad kultivovanějším hlasem nového prezidenta a udělat vše, aby EU konečně našla sílu k prosazení společné politiky bezpečnostní, v níž společná politika energetická bude stát na místě prvním.
***
Možná že ubude hrozeb raketami, ale snah zahánět Evropu do úzkých vydíráním jedněch a preferováním druhých dodávkami či nedodáním surovin neubude
O autorovi| Luboš Dobrovský bývalý velvyslanec v Rusku e-mail: ldob@cmail.cz
