Panu Vodrážkovi přejeme upřímně brzké scelení obličeje, ostatně nějaká ta jizva dodá mužské tváři jen na výrazu. Jizvy jsou svým způsobem stigmata mužnosti a možná že pan Vodrážka, až se po letech bude při vtírání pleťového krému dotýkat prsty těch jemných ranek, usměje se vyrovnaně nad tou nečekanou plastickou úpravou. Nás zajímá, jaký dopad bude mít jeho dopad pro cyklistiku a její rozvoj. I když se vyskytly hlasy, že pan Vodrážka si nemohl taková zranění způsobit na kole (mně je to také trochu podezřelé), věřme jeho verzi: v pangejtech je různý nepořádek a spadnout lze třeba i na rodinu ježků.
Co to tedy přinese budoucnosti dopravy na kolech? Její stagnaci, či naopak rozvoj? Spadl pan Vodrážka proto, že jel na bicyklu, nebo proto, že na něm jel špatně a neopatrně? Mohl spadnout bezpečněji? Nemohly by být příkopy vystlány slámou? Nebo napuštěny vodou? Nespadl proto, že si myslí, že kolo je něco jako závodní auto? Vědí lidé jako pan Vodrážka, že na kole se jezdí pomalu, ostražitě a s chladnou myslí?
Život je nebezpečný a plný nástrah. Tělo je křehké a je zázrak, že nás drží pohromadě. Poučení zní, že stát se může cokoli, z čehož se moc poučit nedá. Já si ale aspoň konečně pořídím helmu, celohlavou. Takovou, jakou nosí včelaři. Snad z ní něco uvidím.
O autorovi| Jiří Peňás redaktor LN
