Nejsme národ jako jiné západnější národy v Evropě. Ty, když říkají „nation“, myslí jako Francouzi stát, všechny lidi na území Francie, jakéhokoli původu, jazyka a barvy pleti, kteří se jako občané hlásí k Francouzské republice. Anebo říkají „national“ a myslí jako Britové a Američané totéž: státní, popřípadě federální.
My říkáme národ a nemyslíme přitom občansky, politicky, ale podvědomě dosud etnicky. Myslíme jen nás, co jsme se narodili z jedné české mámy a co mluvíme česky jako mateřštinou.
Jsme jedna velká rodina, rod, kmen. V takovém výlučném sebepojetí nemůžeme nebýt obklopeni příslušníky cizích rodin, cizích rodů a cizích kmenů, tedy nepřáteli. Ti nám chtějí provést něco ošklivého. Národ je u nás být proti. Proti tomu, kdo je proti nám.
Slovo národ, národní je dnes hlavním výrobkem našeho politického průmyslu. Máme tak národního více než jiní. My máme nejen muzeum, divadlo a galerii jako jiní.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
V nich hráli, vystavovali a doma anebo na státním (hle – zde ona slavná výjimka stvrzující pravidlo) zámku verše psali národní umělci. Chtěli jsme mít národní fotbalový stadion. Naše první politická strana se jmenovala Národní a nebyla ve sporu s jinou stranou (žádná jiná dlouho nebyla), ale se státem jako erárem ve Vídni. Měli jsme pak Národní výbor a byli v něm náhle úplně všichni čeští politici, když začalo Rakousko prohrávat ve světové válce.
My jsme ale měli i jinší národní věci! Měli jsme kupříkladu Národní frontu a bylo to zařízení na vyloučení politické opozice. Jako zařízení proti politice, proti všem, kteří do té fronty nebyli vpuštěni. Národní frontu jsme se naučili v Národním souručenství za protektorátu. Měli jsme pak Národní soud a bylo to zařízení na očistu národa. Měli jsme hned nato znárodnění, i když šlo o zestátnění jako vyšité. Bylo ve prospěch národa. Měli jsme všude možně národní podniky jako jedinou formu podnikání, ačkoli byly ty podniky státní a nepodnikaly. Bylo to totiž zařízení proti podnikání. Měli jsme všude národní výbory, které vykonávaly státní moc odshora dolů. A na to vše dohlížel Sbor národní bezpečnosti, jehož ta zlopověstná Státní bezpečnost byla pouhou složkou...
Všichni jsou proti nám Proč je nám bližší národní než státní? Když se řekne státní zájem (raison d’état), musí se mluvit přesně: jaký konkrétní zájem, na čem? Stát má strukturu, pravidla, cíle, není to žádná mlha. Když se však řekne národní zájem, nemusí se už dodávat nic. Je to cosi nedotknutelného, nezpochybnitelného, proti čemu není radno ozvat se. Bylo by to proti národu. Proti státu je naopak úplně kdekdo už od dob Rakouska-Uherska, je to u nás to nejlacinější zboží a dobře, že je dnes beztrestné.
Máme přebytek mlžného národa a manko přesného, za slovo uchopitelného státu. Stát hledá spojence, vyjednává, uzavírá smlouvy. Národ je naopak ve střehu. Asi jsme opravdu více Slované, než bychom si přáli.
Senátor Jaroslav Kubera v senátní rozpravě o Lisabonské smlouvě pravil: „… když někdo řekne ,myslím to s vámi dobře‘, skoro jistě vím, že chystá nějakou lotrovinu.“ Není sám, kdo u nás ví, že cizáci speciálně nás, náš národ chtějí teď dostat. Ale my jim to osladíme. Kubera pěkně po lopatě doplňuje definici našeho národa: nevěří nikomu, neumí si proto hledat a nacházet spojence a předem počítá, že všichni budou proti němu.
Ztratil či dosud nenabyl sebevědomí, takže mu zbývá siláctví slov a gest, jako třeba ta ubohá nevlajka. Když nabízí, chce nám ublížit Jaký je tedy náš národ? Národní! Měli jsme demokracii, doslova „vládu lidu“, ale bylo nám to málo, pokládalo se za nutné přidat k té demokracii adjektivum „lidová“, takže jsme pak měli „lidovou vládu lidu“. Národ je taky málo. Teprve „národní národ“ nás dostatečně ujistí o tom, kdo jsme, odkud a kam jdeme, před kým a před čím se musíme bránit.
Kdysi pravil nejistý žáček při zkoušení z fyziky, že vývěva je, že když se tam dá myš, tak chcípne. Podobně náš národ je, že když mu někdo nabízí spolupráci, tak mu chce uškodit.
Náš národní zájem je, že když si nevíme rady, nemůžeme si vzpomenout, nemůžeme se rozhodnout, nebo ani mezi sebou dohodnout, když si zkrátka nevěříme, tak začneme mluvit o národě.
A už nám to začíná: nastrčili nás teď do čela jen proto, aby nás oškubali. Petr Pithart, místopředseda Senátu Parlamentu ČR (za KDU-ČSL) Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
