Navzdory letité snaze nerozumím ptačí řeči.
Se slunečním teplem se rozpouští ve vzduchu tiché brumendo hmyzu.
Zvuky nedělního rána.
Můj starostlivý kamarád přinesl oznámení o smrti sochaře Adamce. Na první stránce dvě upracované ruce. Co bych za to dal, aby ty bronzové ruce byly jen obrazem, tvorbou. Kdyby to byla pozvánka na vernisáž.
Na výstavu skvělého člověka. Muže věřícího v čin.
Ráno teď i voní, snažím se rozpoznat a pochopit. Bronzové ruce odpočívají. Leží přede mnou na zahradním stolku a kolem to klokotá. Do slov to nesložím. Jakýsi hymnus. Přivítání, přijetí. Ruce se spojují s ránem, sluncem a štěbotem ptáků. Každé ráno vcházel velký sochař do ateliéru a ponořil ruce do hlíny. Rozmělňoval chaos zážitku v pevnou krásu. Posílám mu pozdravení po hrdličkách, které se hlásí: „Vyřídíme, máme nahoru blízko.“ Nebe je bez mráčku – to ještě nedorazil Vojta, to by se mraky formovaly podle jeho sochařské vůle. „Adié, božský plameni!“ Jistě se setká s básníkem Jaroslavem, s Mozartem, možná se dostaví Donatello.
Na stole se větrem lehce zachvívají oslnivě žluté narcisy, lákavé větrníčky vítající dlouhým spánkem znavené včelky. Je neuvěřitelně smutno. Vojto! PS: Měl jsem dobrou vůli splnit povinnost a doporučovat, ale velebnost a neodvratnost odchodu mě přemohla. Prosím, vyberte si tentokrát sami.
A až budete zapínat televizi, podívejte se na své ruce.
