„Říkám, že kdo se v pondělí ráno netěší do práce, má málo dětí,“ komentuje brněnský spisovatel se smíchem své rodinné zázemí. Všední starosti s ním spojené si však stále užívá. „Vždy se těším, až přijdu domů, zaženu všechny děti do postele, uvařím si čaj a něco jim přečtu před spaním. Člověk si musí umět ten čas najít,“ podotýká.
To se týká i psaní, k němuž využívá každou volnou chvíli. „Moje děti dřív chtěly, abych s nimi byl, než usnou. Posadil jsem se tedy v pokoji do kouta a psal první knihu. Mělo to svou výhodu, protože když řeknete, že jdete uspávat děti, tak vás nikdo nebude rušit,“ líčí. „Druhou knihu jsem napsal cestou do práce v autobuse. Většinou jsem za dvacet minut cesty stihl jednu stránku,“ odhaluje. Tvořit zvládá také při čekání na děti ve sportovní šatně nebo na lavičce psího výběhu.
Švancara vystudoval politologii a sociologii, ale vždy ho bavilo čtení, obzvlášť detektivek. Proto se pustil do vlastní tvorby. „Někde jsem četl, že by člověk měl psát právě to, co ho baví číst. Je to ale také žánr, který má své kouzlo. Detektivní zápletka je určitá berlička, která pomůže vystavět příběh a zároveň udrží čtenářovu pozornost,“ vysvětluje.
Příběhy a myšlenky čerpá dokonce i ze své práce s daty. „Na psaní jsem se dal i proto, že se doma nedostanu moc často ke slovu,“ zmiňuje s nadsázkou.
Při vytváření hlavní postavy detektiva Viktora Náplavy se inspiroval americkým spisovatelem Raymondem Chandlerem, jehož proslavily detektivní příběhy s Philipem Marlowem. „Původně jsem chtěl udělat něco mezi Marlowem a Járou Cimrmanem, protože příběh měl být koncipovaný jako fraška. Lidé v nakladatelství mě ale přesvědčili, abych se nebál děj rozvinout,“ prozrazuje Švancara.
Procházky po „místě činu“
Jeho první dílo mělo vydat nakladatelství Kniha Zlín, ale kvůli příchodu covidové pandemie vycouvalo. Švancaru alespoň přesměrovalo do internetového nakladatelství Pointa, které je založené na crowdfundingu, a o tom, která kniha bude financována, rozhodují čtenáři. „Je to takové pískoviště pro začínající spisovatele,“ přirovnává autor.
Na Podzimní boogie-woogie se peníze vybraly rychle, u jejího nedávného pokračování však nastaly problémy. „Změnila se doba. Když se vydávala první kniha, lidé seděli během pandemie doma a měli peníze, které jim zbývaly, když nemohli chodit do divadel a kin. Podruhé jsem sbíral peníze v době, kdy začala válka na Ukrajině a inflace. Navíc se zdražil papír, takže jsme na knihu museli vybrat víc,“ přibližuje Švancara.
Příběhy s detektivem Náplavou zasazuje do Brna, kde sám také žije. Čtenáři, kteří se v něm trochu orientují, tak mají možnost některá místa v knize poznat. V prvním díle se společně s hlavním hrdinou podívají třeba do kavárny Air Cafe na Zelném trhu nebo na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. V nově vydaném pokračování zase zamíří do parku pod Špilberkem. Autor zmiňuje i svá oblíbená místa, jako například Pisárky nebo Wilsonův les. Některé lokality detailněji sám prošel, aby dokázal prostředí věrně vykreslit.
V první knize se však dopustil popisné chyby, na niž ho upozornila čtenářka. „Paradoxně šlo o místo, které znám velice dobře. Poblíž výstupního ostrůvku zastávky Grohova bývala fakulta sociálních studií. Já jsem ten ostrůvek posunul za křižovatku, ale správně měl být před ní,“ přibližuje.
Švancara se ve svých příbězích rád ohlíží do minulosti. „Historie mě baví a myslím, že i čtenáři ocení, když se z knihy také něco dozvědí,“ vysvětluje. V aktuální novince se detektiv při řešení případu vrací do období normalizace a porevolučních devadesátek. Spisovatel prozrazuje, že v ději použil i opravdové kauzy agentů StB nebo zločin, který se stal na začátku devadesátých let mezi veksláky. U některých případů se liší jen jména.
Pejsek jako doktor Watson
Kromě historických informací, jež si pro dějovou přesnost nastudoval, se Švancara ve druhém díle rozhodl použít i odborné informace týkající se zbraní, jejich výroby nebo neprůstřelných vest. „Načetl jsem je z různých knížek nebo na internetu, velmi cenným zdrojem jsou také diplomové práce. Dále jsem to konzultoval s historiky. Prvním čtenářem pracovní verze knihy byl můj učitel dějepisu z gymnázia, který mi k tomu dal pár zásadních připomínek,“ odhaluje autor.
V průběhu děje se k detektivovi přidá čtyřnohý přítel Joe Cocker, jenž má mít v chystaném třetím díle přidělenu větší roli. Náplava má totiž svérázný a sarkastický charakter, který se autor snaží zjemnit právě zvířecí postavou. „Bude se na něj taky snažit nalákat ženské, ale moc mu to nepůjde. Chtěl bych, aby tam pejsek hrál takového doktora Watsona,“ nastiňuje Švancara.
Ten má i vlastní blog, na němž publikuje krátké povídky už od roku 2013. Přemýšlel i nad vydáním jejich sbírky, ale obává se, že by ji nikdo nečetl. „Co jsem se ptal, tak se prý sbírky povídek moc nevydávají. Autorům je publikují až za odměnu, když se jim povede nějaké knihy vydat. Třeba se k tomu časem dopracuju,“ směje se.
Jedna z jeho sci-fipovídek už přitom vyšla ve sborníku Mlok a uspěla v Ceně Karla Čapka, tedy každoroční literární soutěži v oboru science fiction a fantasy.
Švancara už začal pracovat na zmíněném třetím díle, jenž se bude odehrávat v současnosti. „Pokračování jsem slíbil nejstaršímu synovi. Zvolil jsem téma, které by se mu mohlo líbit, takže to napíšu pro něj a pak uvidím, jestli příběh půjde ještě na něčem postavit,“ oznamuje.
