O skutečném Jánošíkovi toho moc nevíme. Připomínají to i tiskové materiály k nejnovějšímu filmovému zpracování jeho osudů, které režírovala slavná Polka Agnieszka Holland se svou dcerou Kasiou Adamik. Scenáristka Eva Borušovičová proto několik let studovala historické dokumenty, aby pod legendou odhalila pravdu. Není důvod jí fakta nevěřit. Bohužel z nich však nedokázala vystavět příběh, který by při půltřetihodinové stopáži udržel diváka napjatého – tím spíš, když ví, jakého konce se Jánošík dočká.
Jánošík. Pravdivá historie je tak sledem epizod, v nichž se „hôrný chlapec“ po službě v císařské armádě vrací do rodné vsi. Posléze se přidá k zbojnické družině Tomáša Uhorčíka, stane se jejím vůdcem, je zrazen druhem Huncagou, dopaden a popraven. Výmluvným faktem je, že právě Huncagův sevřený mikropříběh působí tragičtěji a životněji než osudy samotného Jánošíka.
Nepochopitelné je použití českého dabingu, když se u nás jiné slovenské filmy distribuují v původním znění. Postavy navíc promlouvají urputně spisovným jazykem, scénář jim vkládá do úst banální truismy („Pravda je hořká, ale zdravá“) a dojem ničí i špatně nasazené postsynchrony.
Filmu se daří odvyprávět téměř vše obrazem. Narativní roli mají i lidové písně, jimiž film naštěstí nešetří. Myšlenka, že by Jánošíkovi prospělo, kdyby se natočil bez dialogů, případně jako muzikál, není vůbec tak absurdní, jak by se mohlo zdát. Vynikly by tak jeho dva základní pilíře: vizuální lyrismus a důraz na folklor, jež se spojují v evokaci až fyzické senzuality.
Vnímání všemi smysly Mnohé postavy působí jako opilé životem a objímající svět kolem sebe všemi smysly. Uhorčík si nechává od své vyvolené pomazávat břicho, milenci si navzájem dychtivě olizují med z prstů. Jánošíkova pozdější láska Barbora se ráda dotýká kamenů... Sami zbojníci potom připomínají moderní celebrity, vyznávající hédonistické heslo „žij rychle, umři mladý“, což se jim i daří. Tělesnost se promítá také do celé řady vášnivých a vynalézavě natočených milostných scén, ale i do naturalistických, krutých a krvavých výjevů válečné vřavy, mučení a samozřejmě hrdinovy závěrečné popravy. Jako by se tu říkalo, že žít v lidském těle může přinášet nesnesitelnou slast i bolest a jedno bez druhého nemůže být.
V neposlední řadě se potom živočišná smyslovost projevuje i ve způsobu, jakým lidé kolem Jánošíka začnou snovat legendu. „Dotkni se mě, Jánošíku!“ křičí jedna z vesnických „fanynek“. Babička zbojníkovi v krásné scéně na poli vypráví, že je tak silný proto, že pro něj jeho matka v těhotenství jedla hlínu. Jánošíkův mytický status lidového hrdiny se promítá do poetických scén, v nichž opilý letí nad krajem nebo sedě na vrcholku skály patří do dáli.
Ne nadarmo snímek spoléhá na dlouhé sekvence lidových slavností – svateb, pohřbů i obyčejných pitek v krčmě. Jsou natočené jako závratné víry emocí a smyslových počitků. Jde o folklor žitý, který má daleko do „skanzenové“ vyprázdněnosti: ukazuje zasazenost lidí do jejich země a společenství, jejich neotřesitelné kořeny. S tím souvisí i promyšlené využívání motivů čtyř ročních období a čtyř živlů.
Výtvarná koncepce filmu pochopitelně stojí a padá s kamerou zkušeného Martina Štrby. Ten zvolil způsob snímání „z ruky“ a zblízka, aby diváka dostal „na dotek“ postavám. Roztřesený obraz jistě nebude každému po chuti, je však promyšleným záměrem, který rezonuje s celkem.
V tom všem se nakonec trochu ztrácí Jánošík samotný. Autenticita snímku se projevuje i v tom, že hrdinu ukazuje jako člověka z masa a kostí, který byl ke zbojničení spíš donucen okolnostmi. Oproti jiným verzím není Jánošík žádný obr: obsazení subtilního Václava Jiráčka je originálním tahem. Postava však vinou scénáře neprochází žádným velkým vývojem a Jiráček tak nemá moc co hrát. Výjimky (třeba scéna zrady jeho rané lásky Aničky), však jeho Jiráčkův herecký potenciál prokazují. V závěru oproti legendě nedojde na žádné sypání hrachu a Jánošík při popravě sotva stojí, natož aby na hák skákal. Realitě je ve filmu opravdu učiněno zadost. Nad skutečností faktů však naštěstí převládla skutečnost emocí. Bez nich by nový Jánošík byl jen dlouhou suchou nudou.
***
HODNOCENÍ LN
*****
Jánošík. Pravdivá historie
(Jánošík. Pravdivá história)
Slovensko/Polsko/ČR/Maďarsko 2009
Scénář: Eva Borušovičová
Režie: Agnieszka Holland, Kasia Adamik
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Antoni Łazarkiewicz
Hrají: Václav Jiráček, Ivan Martinka,
Michal Zebrowski, Sarah Zoe Canner,
Maja Ostaszewska a další
Distribuce v ČR: Bioscop
Premiéra: 10. 9. 2009
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
