Je slunečné sobotní odpoledne a čtyři japonské slečny s nalepenými řasami srkají cappuccino ve francouzské kavárně uprostřed evropsky vypadajícího náměstí na tokijském ostrově Odaiba. Sledují přitom jednu z osmi svateb naplánovaných na tento den v protější kapli, která vypadá trochu jako z Evropy a trochu jako z Disneylandu. Mladý japonský pár, oblečený do značkových svatebních šatů evropských návrhářů, pomalu sestupuje ze schodů k fontáně a loučí se s knězem, který je oddával. Kněz je běloch středního věku, pochází z Irska a vlastně vůbec není kněz. Jen si na něj o víkendech hraje, protože Japonci milují všechno evropské – od oblečení přes jídlo a architekturu až po svatby – a žádná evropská svatba nemůže být kompletní bez evropského kněze. Nebo alespoň někoho, kdo jako evropský kněz v japonských očích vypadá. Tato láska k Evropě, nebo přesněji láska k představě o Evropě, je součástí takzvané „evropské fasády“. A tu Japonci milují možná víc než Evropu pravou.
Falešná sopka
Podobných náměstí, respektive vesniček, s různými více či méně zdařilými evropskými atributy vzniklo v posledních letech v Japonsku nepočítaně. V Tokiu je třeba německá vesnice Country Farm Tokyo German Village, v Nagasaki nizozemská Holland Village a v Shimě španělská Shima Spain Village. Ta, ve které teď stojím, na ostrově Odaiba, což je uměle vytvořená pevnina v tokijském zálivu, se jmenuje Partire Bay Wedding Village a je zaklíněná mezi mrakodrapy, kousek od nákupního centra Venus Fort, postaveného v benátském stylu, respektive v benátském stylu, jak ho interpretují architekti kasin v Las Vegas.
Vesnička má mnoho aspektů evropské malebnosti, malé obchůdky, kavárny i římskou fontánu včetně klauna, což má být zřejmě imitace římského mima, nebo mi uniklo, že ke každé správné evropské vesnici klaun patří. Celé prostředí má vytvořit iluzi autentické evropské ulice, což mnoho mladých Japonců považuje za ideální, kosmopolitní prostředí.
„Je to tu krásné a evropské,“ říká Momoko Yamazaki, jedna ze slečen s nalepenými řasami, která zvažuje, že by se tu příští rok také vdala. „Je to tady úplně dokonalé.“
A úplně dokonalé to opravdu je. Z reproduktorů se line nahrávka perfektně vyladěného zvuku kostelních zvonů. Dlažební kostky jsou naprosto symetrické. Fasády jsou čisté a bez prasklin. Umělé květiny v oknech jsou jedna jako druhá a navíc není třeba je zalévat nebo dále upravovat. Číšníci ve francouzské kavárně jsou nápadně příjemní.
Je to jako Evropa, ale mnohem dokonalejší, než skutečná Evropa je.
V marketingové terminologii by se japonská verze Evropy dala nazvat pojmem faketastic, módním termínem pro imitace a padělky, které jsou sice nepravé, ale neméně fantastické. A jestli je nějaká země, která přivádí faketastický fenomén na vrcholnou úroveň, tak je to právě Japonsko.
Půjčovna hostů
Japonské toalety mají tlačítko „falešného splachování“, aby nebyly slyšet biologické zvuky vycházející z místnosti a zároveň se neplýtvalo vodou; ozývá se jenom nahrané šplouchnutí. Plastové imitace jídel, odlité s morbidní precizností, leží za vitrínami restaurací. Honey Doll je jedním z nejkurióznějších objevů této kategorie, jelikož je to panenka, která má snímače doteku, vzdychá a umí předstírat orgasmus. Japonský Ocean Dome je zastřešená pláž smramorovaným pískem a umělými rybami, kde je dokonce sopka, která každou celou hodinu dýmá.
V knize Dogs and Demons: Tales from the Dark Side of Japan (Psi a démoni:Příběhy z temné části Japonska) Alex Kerr píše, že lidé si často spojují Japonsko s moderností, ale japonská představa o modernosti je hluboce zakořeněná někde v šedesátých letech dvacátého století, a to v konceptech, které už jiné vyspělé země dávno opustily. Týká se to například přesvědčení, že umělé, syntetické, člověkem vyrobené předměty jsou vždy lepší než ty autentické a přírodní, protože člověk je schopen vyrobit věci úhlednější a čistší, prostě dokonalejší. Svatební průmysl, který je celý postaven na iluzi dokonalosti, pak kapitalizuje japonský perfekcionismus se sobě vlastním oportunismem. Tokijská agentura Office Agents nabízí například „pronájem svatebních hostů“ pro ty, kteří se obávají, že nemají dost opravdových přátel, aby jejich „fasáda“ dostatečně oslnila ostatní. Takoví pronajatí hosté mohou předstírat, že jsou kýmkoli – od osobních asistentek přes bývalé milence až po důležité klienty –, a to v přepočtu za nějakých 4000 korun na den.
Agenturám, jež pronajímají evropsky vypadající bělochy coby kněze, se také nesmírně daří (byť skutečné sňatky se odehrávají na úřadě). Učitelé angličtiny z anglicky mluvících zemí – a jsou jich tu spousty – tento trend přivítali, protože jim umožňuje dotovat skromné učitelské příjmy velkorysými honoráři za víkendové předstírání, že jsou kněží z Evropy.
Jedním z nich je Adam, který nechtěl publikovat své příjmení, protože „celá ta záležitost je trochu citlivé téma v místní křesťanské obci“.
Adam je americký učitel angličtiny, který žije v Tokiu a obvykle oddává čtyři páry za víkend – oblečený do pronajaté kněžské kleriky, s výbavou několika lekcí základní japonské výslovnosti. Neví, jak přesně ho agentura nabízí svým klientům, ale tuší, že mnoho z párů, které oddává, se nikdy nedozví, že není ani opravdový, ani evropský kněz. Ale i kdyby, Adam si myslí, že by to jeho klientům nevadilo. Pro Japonce není důležitý opravdový kněz, ale to, že vytváří autentickou fasádu evropského kněze.
Peter Von, jenž vlastní cestovní kancelář v Tokiu, říká, že Japonsko je zvláštním exemplářem homogenní kultury, která byla po většinu své existence izolována od okolního světa. „Když konečně dostali Japonci příležitost vidět západní svět, okamžitě je nadchnul,“ říkáVon. „Japonci jsou relativně stydliví lidé, kteří nejsou příliš dobrodružní, takže než aby Evropu akceptovali se vším, co přináší, včetně jazykových problémů a jiných nepředvídatelných nebezpečí, přivezou si ji raději s sebou domů a vytvářejí si ji od píky zde, v pohodlí své domoviny.“
Pařížský syndrom
Yu Moriyama, sedmatřicetiletý marketingový designér z Ósaky, říká, že Japonci jsou snílci, kteří fantazírují o životě v dokonale romantickém světě. „Vidí graficky upravené fotky Evropy v časopisech a na internetu, a na jejich základě si vytvářejí představu svého vysněného světa,“ říká Moriyama. „A někdy je pak zklame, když navštíví skutečný svět a spatří, jak to v něm vypadá.“ Najednou vidí nejen ty krásné kostely, zámky a mosty, které znají z fotografií, ale také nevzhledná předměstí, špinavé záchody bez sofistikovaných tlačítek falešného splachování, agresivní bezdomovce, šidící taxikáře a nerudné zaměstnance hotelů, kteří se z nějakého důvodu tváří tak, jako by je hosté otravovali.
Tento akutní stav rozčarování neboli „pařížský syndrom“ byl poprvé pojmenován profesorem Hiroakim Otou, japonským psychiatrem žijícím ve Francii. Diagnóza pařížského syndromu zasahuje spoustu japonských turistů, kteří Francii navštíví, ale zhruba deset až dvacet z nich musí být každý rok hospitalizováno kvůli vážným příznakům, jako jsou halucinace a stavy úzkosti vycházející z reakce na evropskou neurvalost, zaujatost a míru neorganizovaného chaosu.
Tomio Okamura, viceprezdent a mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, potvrzuje, že ačkoli japonští turisté jezdí do Evropy rádi, protože obdivují kulturu starých kamenných staveb, často jsou překvapeni špatnými službami a podvodníky. „Japonští turisté jsou již předem informováni, že si mají dávat v Praze pozor na kapsáře, taxikáře a směnárny, což jsou záležitosti, se kterými v Japonsku nejsou vůbec žádné problémy,“ říká Okamura.
Yu Moriyama tvrdí, že právě komplikace s cestováním po Evropě jsou jedním z důvodů, proč si jeho krajané staví vlastní Evropu v Japonsku podle svých představ. „Je naprosto vykonstruovaná, a proto je bezproblémová, čistá a krásná,“ říká. „Navíc si tak člověk neboří ideální svět a může snít dál.“ ?
***
Je to jako Evropa, ale mnohem dokonalejší než skutečná Evropa.
Japonci na cestách
nemají rádi restaurace v podzemí. protože je v Japonsku často zemětřesení, podvědomě se ho obávají i při cestování světem. ? v hotelu chtějí vždy oddělené postele (i manželé) a vždy vany, nikoliv sprchy, protože se rádi každý den koupou. ? nemají rádi velké kusy masa, jelikož někteří, především starší Japonci nejsou příliš obratní v nakládání s příborem. ? nepodávají si ruce, zdraví se úklonou. ? nesnášejí pozdní příchody či příjezdy (průvodce či autobusu). Jeden pozdní příchod jim často zkazí náladu na celý den. ? rádi fotí a natáčí. Japonští turisté mají velmi nabitý program, během zájezdu často procestují tři až čtyři země, takže pak „cestují“ ještě jednou, doma po návratu. ? nejsou hluční a při cestování se neopíjejí, v cizině to považují za ostudu. ? Mají rádi cestování ve skupině, podobně jako němci. přivítají, když někde potkají jiného Japonce. ? Jsou hrdí na to, že jsou Japonci. některé ženy proto cestují v tradičním kimonu. ? nesnášejí špínu a zápach, milují přírodu. Zájezdový autobus musí často zastavit v krajině, aby mohli vystoupit a pokochat se pohledem na přírodní scenerii. ? neumějí tancovat, v Japonsku se vůbec nechodí do tanečních a klasický tanec je považován za zábavu pro seniory, kteří nemají co na práci. ? neumějí prakticky vůbec anglicky. ? Milují japonskou kuchyni, proto mají v zavazadle japonské pochutiny nebo zelené čaje. ? Milují nákupy a zajímavé jídlo. Zajímá je vždy jen to unikátní pro tu kterou zemi a mají peníze na to, aby si to zaplatili. ? v Evropě si všímají méně slušného chování. Cítí to a vždy pak pokyvujíce hlavou konstatují, že se zase potvrdilo, že v Japonsku jsou nejlepší služby a nejochotnější chování k zákazníkům a že je proč se těšit domů.
Tomio Okamura
O autorovi| Iva Skochová, foto Tomáš Krist PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN 27 spolupracovnice pátku autorka newsweeku a Global postu
