Strýc Jarek byl velký vypravěč příběhů. Něco jako Alexander Dumas naší doby. Posuďte sami.
Strýc se narodil v květnu roku 1945. Jako dítě se domníval, že celá zem je každý rok v májových dnech slavnostně vyzdobena kvůli tomu, že on má narozeniny. Pak se dozvěděl, že důvodem je osvobození Československa sovětskou armádou, což mu později rozmlouval pan Krupka, pocházející z Plzně, který ho dokonce odvezl k pomníku do Rokycan, kde pravil: „Toto je socha sovětského krasnoarmějce, kterému se říká Divínek, protože se diví, kde se tady vzal.“ Cestou domů dostal desetiletý Jarek první poučení o demarkační čáře a začal sledovat každoroční oslavy pod vlivem této zbrusu nové informace. O amerických vojácích ani zmínka. Mladého chlapce také každý rok mátlo, že vzrůstal počet sovětských vojáků, kteří údajně přijeli osvobodit Prahu ve slavném tanku číslo 23, který stál dlouhá léta na pomníku u smíchovského divadla. Každý rok přijelo na slavnost do Prahy několik těchto osvoboditelů, a vždy to byl někdo jiný. Bylo evidentní, že se na tank nemohli vejít, protože Jarek jich do roku ’68 napočítal třicet sedm. Pojal tedy určité podezření a v srpnu téhož roku s počítáním přestal, mimo jiné i proto, že se dozvěděl, že tento tank se bojových operací v Praze vůbec nezúčastnil.
Strýc Jarek trpělivě čekal dvaadvacet let na to, až Honza Vyčítal zazpívá v Plzni na náměstí – „ Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil Patton.“ O pár měsíců později ho potěšilo, když Jiří Ruml, společně s dalšími demokraticky zvolenými poslanci, přebarvil tank číslo 23 na růžovo. Byl to prý tentýž Jiří Ruml, který pomáhal strhávat v padesátých letech v Plzni Masarykovu sochu. Ó, dějepise český! Jak těžké hádanky musel v tobě luštit prostý chlapec z venkova!
Oslavili jsme 65. výročí konce druhé světové války a v té záplavě praporů a projevů se trošku zapomnělo na to, co přišlo záhy potom. Dnes už víme, že Jaltská konference rozhodla o bipolárním světě a naše poválečná vlast se dostala do sféry vlivu sovětských Rusů. Svým způsobem logický byl tedy i následný komunistický puč v roce 1948, lživě označovaný za vítězství pracujícího lidu. Zrůdně logická byla potom i následující 50. léta, plná politických procesů, označovaná jako budování světlých zítřků.
V americkém filmu o Pattonovi je popsán telefonický rozhovor z dobytého Berlína, který vedl generál Patton s Ikem Eisenhowerem. „Iku, svěřte mi velení nad všemi našimi jednotkami v Evropě, a do čtrnácti dnů jsme ve válce s Ruskem, a ještě to bude vypadat tak, že začali oni.“ Odpověď vrchního velitele není ve sluchátku slyšet, ale z toho, jak Patton smutně zavěsí, víme, jaká byla.
Strýc Jarek už příběhy z historie nevypráví. Pochopil, že nikoho nezajímají. Při rodinné sešlosti vede jeho bratr Pavel v salonu učené disputace o smyslu života a postavení člověka v něm, ale nikdo ho neposlouchá. Všichni řvou smíchy v kuchyni, kde strýc Jarek vypráví o tom, jak se teta Božena pochcala v autobuse. Vždyť jsem vám to říkal. Alexander Dumas naší doby. Doby, která zhrubla.
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
